Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dead Cross - II

Dead CrossII

Jirka D.6.12.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od vydavatele // zlatá 12" gramodeska (# IPC248LP)
Posloucháno na: Nagaoka MP-110 / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / PrimaLuna Prologue One / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Velcí kluci se baví a jsou ještě lepší než minule.

Na tuhle desku jsem se těšil opravdu hodně. Dead Cross mě svým debutním albem převálcovali jako v tehdejší době máloco nového a jestli snad máte pocit, že je to jenom proto, že jakožto starý fanoušek Faith No More držím na Mikea Pattona, tak jste vedle. Nebo částečně vedle, protože Patton v tom hraje roli samozřejmě velkou, ale nikoliv jedinou.

 

Dvojka Dead Cross nám do redakce došla na začátku října a v duchu sloganů našeho jednoho estébáka politika si troufám tvrdit, že mám za sebou víc jak dva měsíce tvrdě odmakaných poslechů, kdy jsem toto album slyšel nesčetněkrát. A jestli jsem byl na začátku úplně nadšen, jsem nadšen i teď, jen se ten pohled lehce proměnil, v mezičase došel vinyl, pohled se opět proměnil a vlastně je to tak úplně v pořádku. Když jsem u toho vinylu, jeho provedení oproti jedničce doznalo přiměřeného zjednodušení, gatefold se změnil na jednoduchou kapsu s titulní grafikou, která mě zas až tak úplně nenadchla (rozhodně ne tolik jako minule), vnitřní kapsa je potištěná nejen grafikou, ale i texty v parciálním laku rozmístěném v dost šílených křivkách, takže pokud snad si je budete chtít přečíst, asi vás bude na konci regulérně bolet za krkem a částečně si poškodíte zrak. Samotná deska je cosi jako zlatá, což je taková z nouze cnost, protože černá, kterou mám nejraději a kterou bych si za normálních okolností samozřejmě koupil, v nabídce není.

 

Dead Cross band

 

Proč se mi dvojka líbí ještě o něco víc než jednička? Slyším v ní ještě větší pohodu a radost ze skládání a hraní než před pěti lety. Patton je se svým hlasovým rejstříkem za hranicí toho, co bych si vzhledem k jeho věku a už vymyšlenému repertoáru dokázal představit. Lombardo hraje jak přímočaře a agresivně, tak složitě a skoro až do protisměru třeba vůči kytaře. A i ta kytara Michaela Craina je neskutečně nápaditá, s výborně posazenými efekty, s razancí, ostrostí, ale i smyslem pro detail. Celek je potom neskutečně barevná paleta postupů a nálad, které sahají od psychedelicky / atmosferických pasáží k jednoduchým sypačkám, přičemž spojení toho všeho je naprosto přirozené a samozřejmé. Typickou skladbou může být v tomto ohledu Animal Espionage s výborně posazenou kytarou a takovou hrou na bicí, že jednomu je dobře po těle.

 

Oproti debutu mám u dvojky taky pocit, že Dead Cross se víc rozpřáhli do stran a zapracovali na celkové náladě desky. Umírněné pasáže jsou civilnější, pomalejší a prokreslenější, ty rychlé a agresivní ještě rychlejší a agresivnější. Christian Missile Crisis si můžete vyzkoušet jako příklad toho přístupu, kdy byste protagonistům tipovali spíš osmnáct než padesát (Lombardovi táhne už na šedesát), a Heart Reformer je na tom prakticky stejně. Tady se nehraje na kompromisy a polovičatá řešení, tady se jde přímo k věci, a přitom s lehkostí a s nápaditostí současně.

 

 

Určitý posun ve vnímání nahrávky rovněž přineslo pořízení vinylu, protože tak měsíc a půl jsem měl k dispozici jen digitální soubory, které jsem samozřejmě poslouchal, kde se dalo – v autě na cestách, v práci na počítači a v podobných, poslechově spíš nedůstojných podmínkách. Gramodeska na odpovídajícím reprodukčním řetězci přinesla mnohem víc detailů, zjištění, že album obsahuje řadu stop navíc (nejslyšitelněji v úvodní Love Without Love), a taky potvrzení toho, že zvuk není vůbec špatný a navzdory jisté neučesanosti a brutálnosti vlastně docela příjemný a odpovídající té energii, kterou muzika Dead Cross vyzařuje. A ta mě na tom baví asi ze všeho nejvíc, protože všemi těmi neobratnými slovy se snažím popsat jednu zásadní věc – můj osobní pocit, že tahle muzika je bez ohledu na všechno vlastně jenom jedna velká zábava. Pro autory i pro posluchače.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky