Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pravda, v Itálii není mnoho kapel, které by člověk stavěl na leštěné piedestaly, ovšem tu a tam se najdou uskupení, která zaujmou. Smutný fakt dnešní doby je ten, že mnohé nadějné nahrávky jsou smeteny silnou tsunami dalších, byť lepších jen sporně, a možná právě proto jsem vkládal mnohé naděje v novou fošnu kapely Deathrow a pevně doufal, že vydrží alespoň několik měsíců. Deska The Eerie Sound Of The Slow Awakening však přání nevyslyšela, pro příště bude vždycky lepší nic neočekávat a nechtít.

První hnisavý polibek Deathrow mi uštědřili v roce 2008, kdy se vyklubala chorobná záležitost Gateways To Oblivion. Tehdá šlo o jedinečný depressive black metal, který mohl obstojně konkurovat legendárním Silencer. Přiznám se, že od té doby jsem kapelu nesledoval a příchod letošní desky ve mne vyvolal nemalé nadšení. Těšil jsem se na porci nemocného depresivního blacku, když tu mi Thorns (jediný člen kapely) vmetl do obličeje pravověrný syrový black metal. Thorns je veskrze vytížená osoba - vystupuje především jako bubeník u mnoha těles (Acherontas, Frostmoon Eclipse,  dříve Glorior Belli, Benighted In Sodom a nespočet dalších). Odtud patrně čerpá několik zdrojů inspirace, které pak po svém kuchtí ve vlastním projektu Deathrow, který, jak už mezi řádky můžete vyčíst, obsahuje od každého trochu. Ne, nevyčítám mu to, jen ať si tluče, kde se mu zlíbí, jen ať kouká přes tvůrčí ruce ostatním, ale ať ten výsledek pak stojí za to. Patrně už tušíte, že nepůjde o dobývání horních příček, ovšem nejde ani o topení se v hlubinách včelích rojů, ve kterých se nevyzná ani sám čert.

Tahle deska umí potěšit, umí být příjemná a umí vyvolat u posluchače pocit uznání a drsné našpulení rtů. Jenže občas se v tom drtivém black metalovém burácení sama utluče, což ve výsledku shledávám jako nemastné neslané, kdy se pozornost od hudby odpoutává. Stručně řečeno, jde o lepší průměr. Album nabídne mnohé stylové momenty, kdy vás uhrane buď zdařilý riff, nebo vyšperkovaná melodická pasáž s tajuplným nádechem. Celé pak zní notně potemněle a černě, však jde o zarytý black metal s kořeny v depresivních tůních. Některými skladbami dokonce dává vzpomenout prastarému a už tolikrát zmiňovanému DSBM žánru. Ovšem ty působí mezi jinak slušně sypajícím zbytkem jako prapodivné zjevení. Na druhou stranu dílo zpestřují a dávají lehce vydechnout, ačkoliv atmosféru mají i tak dosti obtěžkanou hutnými břemeny.

Jak se vymanit z pastí staletých pavučin? Postačí nahlédnout na materiál z úhlu nestranného jedince a pro jistotu oprostit se od vzpomínek na starší tvorbu. V tento okamžik jsem konečně prohlédl hlouběji do nitra kobky a uzřel řemeslo poctivé, snaživé a svým způsobem i zábavné. Černý kov byl dobyt a ačkoliv hunty nejsou naplněny dle požadavku, výsledná vytěžená ruda má nesporné kvality. Už výše jsem naznačil, že jde o lepší průměr soudobých black metalových nahrávek a u toho také zůstávám. Album mne nijak neobtěžuje a neuráží, ani si z něj dvakrát nesedám. Jsem potěšen slušně odvedenou prací, ovšem doba její expirace bude možná poměrně krátká.