Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Debauchery - Kings Of Carnage

DebaucheryKings Of Carnage

Bhut4.9.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Pokud je znáte a líbí se vám, tak rozhodně nebudete zklamáni, jelikož krásně navazují na zašlou slávu Back In Blood. Pokud je znáte a nelíbí se vám – netřeba poslouchat ani tentokrát. Pokud je neznáte – tak vyzkoušejte jejich osobitý hard rock death metal.

Debauchery je třeba brát zkrátka s rezervou. On totiž ne každému sedne jejich AC/DC death metal. Pro ty, kterým to nelahodí, může být jako kompenzace zbytek skladeb, které jsou čistě hutné konzistence a táhnou se jak chlazené salko. Kings Of Carnage je již jejich osmá řadová deska, která de facto neservíruje nic nového z jejich zajeté kuchyně. Takže jestli hledáte změnu v jejich tvorbě – tak vás nepotěším.

 

Začneme obalem. Ten je vyveden v megalomanském fantasy evil stylu. Tedy zrovna v tom druhu obrázků, které mi nic neříkají a nedokážu je ocenit. Proto na mne působí dosti úsměvně ono vyobrazení jakéhosi děsivě svalnatého a drsného tvora, který by z fleku mohl šéfovat samotnému peklu, či nějaké vymahačské společnosti. Možná je to záměr vypadat takhle kýčovitě, ale mne tento tah absolutně neoslovil. Naštěstí adekvátní kompenzaci za nic neříkající obal nabízí samotný obsah alba. Ten si to šine v již osvědčené mašinérii hard rock death metalu. Kapela natočila materiál, který je pro tentokrát trochu vyrovnanější, šťavnatější, barevnější a nabízí z každého jejich období trochu. V mixu najdeme přímočarost a šlapavost alba Back In Blood, nebo agresi a hnus z desky Continue To Kill. Pokud jste tedy fandy alespoň tohoto období, myslím, že si smlsnete i nyní. Ale opětovně podotýkám, že nic nového nečekejte. Je to totiž naprosto zbytečné.

 

Desku odstartuje pomalé intro, které uchu lahodí ať už je mysl v jakémkoliv rozpoložení. Nadále je nastolen hrubý death metal, jehož komprese a natlakování nemálo mučí (zejména při rozjeté dvojšlapce). Válcující tempo svižných skladeb je přeťato čistě šlapavým hard rock rytmem páté skladby Kings Of Carnage. A od této chvíle bych mohl hovořit o té lepší části alba. Jsem jednoduše větším fandou jejich AC/DC death metalu, než nelítostné rubanici, která se po chvilce začne slévat v jednu monolitou skladbu a po dlouho netrvajícím poslechu je nutné drobet přeladit, respektive vyměnit interpreta. Tyto pocity se mohou dostavit i nyní, nebudu nalhávat opak. Přeci jen, hudba od téhle bandy není pro každého, ačkoliv se tváří prostě. Jde spíš o momentální rozpoložení a úhel pohledu. Je třeba sjednat nadhled a oprostit se přísných obličejů a kritických názorů. Takováhle hudba vzniká pro pocit z nadšení z její tvorby, nikoliv pro dosahování met a boření cílů. O tom celém je nejen toto album, ale hudba Debauchery obecně. Když dosáhnete patřičného stavu, pak vám věc jako zpěvná The Last Crusade nebo Man In Blood, rozhodně nezůstane lhostejná a ještě s úsměvem na rtu si budete podupávat do jejího rytmu. Nemám to sice ve zvyku, ale přihodím do této recenze i ukázku, kterou bude tvořit právě posledně zmiňovaná skladba. A pokud chcete více a toužíte po pohyblivých obrázcích, můžete se tady juknout na oficiální videoklip skladby Let There Be Blood.

 

 

Poslechnuto? Líbí? Pokud ne, tak nemá cenu, abyste zkoušeli kapelu dál objevovat, protože se vám ničeho progresivnějšího nedostane. V případě druhém neváhejte ani minutku a shánějte další písničky. Je to fajn odreagovačka a až na pár nutných vatových skladeb se dá album přechroustat klidně dvakrát po sobě. Jde o to najít patřičné nadšení pro poslech. V hudbě Debauchery vždycky šlo o to říct vše co nejvíce na rovinu a to se jim myslím daří báječně i tentokrát.

 

Na absolutní doplnění se hodí ještě připsat cosi o bonusových skladbách. Ty se již tradičně projevují jako coververze. Tentokrát bylo vybráno pět skladeb z rozličných a přesto spjatých žánrů: Fast As A Shark (Accept), Bodycount’s In The House (Bodycount), Man In Black (Johnny Cash), Animal (W.A.S.P.) a Böse (Die Fantastischen Vier). Ve všech případech neznám originál, ale u těch druhých mohu říct, že se mi Debauchery verze nikterak nezamlouvá. Covery jim hold zas tak dobře nejdou. Takže pokud seženete verzi bez tohoto bonusu – o nic nepřicházíte. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 6.9.13 12:00odpovědět

No proto:)

Milan "Bhut" Snopek / 5.9.13 12:26odpovědět

Tak tohle zrovna znám :D Neznám akorát Bodycount a Die Fantastischen Vier...

Sarapis / 5.9.13 11:43odpovědět

Kurňa Bhute, ty neznáš Animal v originále?? Zpátky do školy!:)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky