Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Debustrol - Rwanda

DebustrolRwanda

Bhut10.6.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Na první poslech strhující thrash a divokost. Na druhý poslech, věnovaný více textům, chytrá a ironicky upřímná deska nutící nejen k zamyšlení. Na třetí poslech, ve kterém předchozí dva splynou v jeden fungující celek – nádhera a strhující dílo.

Je trošku na škodu, že česká legenda úderného thrash metalu Debustrol se dlouho neukázala s novou plackou. Můžeme se nyní proto připomenout dosud poslední nahrávku z roku 2009 Rwanda. Rwandatotiž není obyčejným albem, je to poselství a drsné sdělení, které vede k zamyšlení. O tom, jak promlouvá, nebudu příliš prozrazovat, ovšem hloubku si lehce nastíníme.

 

Tato deska si nebere servítky vůbec s ničím. Album je plné agrese, vzteku, energie, nenávisti a hlavně protestu. Chlapíci vsadili na jednoduchost a přímočarost drsnosti hudby a více se věnovali textové stránce. Deska je jakýsi posel špatného světa, jež může nastat (pokud již nenastal). Ironicky nastiňuje zrcadlo reálného krutého současna. Ona vůbec ironie je celkem stěžejním pilířem hudby Debustrol. 

Co se týče hudebního vzezření alba, tak musím zdůraznit jeho sílu a rychlost. Deska vyznívá velice agresivně a nenávistně vůči všemu náboženství, politice a válkám. Klasická ukázka syrového thrashe. Kapela však do písní přimíchala špetku deathu. Experimentální kousky známé z alb minulých zde mizí. Skupina se plně věnuje své myšlence nynějších problémů. Povedlo se vytvořit zcela nekompromisní album, které stojí a vyloženě vybízí k zamyšlení. Novince by se dala vytknout její přílišná opakovatelnost. Postrádání momentu překvapení, nějakého zlomu, který dosud nezazněl. Proto se může zdát, že album je příliš jednoduše přímočaré. Netvrdím, že nastává nuda, jelikož z Debustrolem se nikdo nenudí. Jednotlivé skladby, jsou od sebe jemně odlišné, ale celek nijak výrazný není. Na příklad skladba Vůdce je vůl, ve které kolem 2. minuty a 20. vteřiny v pozadí zaznívá Hitlerův projev, který vrcholí typickým hailováním nacistického Německa. Díky takovýmto detailům je deska o něco živější. Pohlédněme pak na druhou misku vah, kde stojí zástup argumentů, které odmítají podobná tvrzení, že deska je jednoduchá. Třeba taková je, ale nikomu to nějak extrémně nevadí. On ve své podstatě ani nějaký vývoj nebyl v plánu ani očekávaný. Koncept alba hovoří jasně. Virtuozita musela jít stranou. Tady se muselo jednat.

Stále faktem zůstává, že kapela se více věnovala svým textům a stylu předání myšlenek. Proto musím posluchačům doporučit, aby se zaposlouchali a zamysleli nad poselstvím, které se snaží kapela sdělit. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky