Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decadent Fun Club - Oko

Decadent Fun ClubOko

Lomikar12.11.2025
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Pokud ve vás procítěná polština nevybouzí pubertální pohihňávání, album Oko můžete pojmout jako takový promo reel k jejich zajisté velmi intenzivním živým vystoupením. Pro ně je dle všeho kapela primárně určená.

Když jsem před pár lety sháněl kazetový přehrávač, abych mohl zrecenzovat nahrávku Ing. Králíka, ani mě nenapadlo, jak daleko by mě moje recenzentská obětavost mohla ještě dovést. Sám nevím, jak jsem na kapelu Decadent Fun Club přišel, protože ačkoli měli teprve letos podepisovat prezenčku na Prague Gothic Treffenu (nakonec z důvodu nemoci vynechali), jejich jméno jsem si do seznamu muziky k prozkoumání nemohl zapsat dříve než takových pět let zpátky. Ano, tak strašně jsem pozadu. Nečekanou bariérou se nicméně stalo, že banda nemá své poslední album Oko ani v bandcampové nabídce. A protože pořizovat si přes kopce desku jenom proto, abych si ji jen tak otestoval nějaké hubeňoury, o kterých jsem slyšel někde na pavlači, mi přijde poměrně marnivé, musel jsem se uchýlit k formátu, kterého jsem si myslel, že se znovu nedočkám - konverze jejich písní do mp3 formátu z YouTube. Zvukoví fašisté právě teď umřeli a ti ostatní mohou číst dále.  

 

Jakkoli to vypadá, že uvnitř hranic Polska jde ve svých kruzích o poměrně zajetou kapelu, respektive tak zajetou, jak jen může performativní queer synthpop v Polsku zajetý být, najít o ní informace kdekoli, kde není v každě větě minimum pěti W, je docela quest. Ale například na českém gotickém serveru sanctuary.cz se několikrát zmiňují v souvislosti s jejich nadšeným přijetím v reportu na dva roky starou zahraniční kastelánskou akci Castle Party. Místo toho, abychom proháněli překladačem informace o tom, co ta kapela je vlastně teda zač a co si z ní máme vzít, přistupme k ní prostě jako tabula rasa a podívejme se, co to umí. 

 

Skutečnost, že ve své domovině jsou chlapci takto objevení, zatímco mimo ni prakticky neznámí, se odhalí již při úvodním poslechu. Exaltovaný, procítěně plačtivý zpěv frontmana Paveuha Ostrovskyho zabírá takřka po celou dobu poslechu desky většinu sonického prostoru, a to se vší tou svou neodpouštějící, členitou polštinou, která napovídá, že v textech písní se toho odehrává více než v samotné muzice. A když neovládáte polštinu, či co hůř, ten jazyk vám přijde jako vědomě škodolibá parodie na češtinu, tak v lepším případě vám něco zásadního z desky uniká, v případě horším při poslechu sem tam vyprsknete smíchy ("zbrodňal som ti kara"). To se samozřejmě nemůže projevit jakkoli do hodnocení alba, naopak to ale může vyvolat v člověku otázku: "Může si člověk nerozumící češtině něco odnést třeba z takového Filipa Topola?"

 

 

Decadent Fun Club se však skládá ze čtyř členů, přičemž další osazené nástroje jsou baskytara, bicí a pochopitelně syntetika. Melodicky se skladby obecně štítí silnějších motivů a spíš jen vytvářejí posmutnělou kulisu pro truchlivé bloudění zpěváka. Synťákové linky jsou jednoduché, místy až trochu iritující a působí jen jako setmělé ulice, kterou jsou písně vedeny, ale přitom se nestanou nikdy jejich ústředním tématem. Vzhledem k žánru a nástrojovému složení jsem si pak pro srovnání vzal islandské Kaelan Mikla, které i navzdory podobně výraznému vokálnímu projevu dokáží přenést intenzitu svých skladeb i mimo jazykovou bariéru. Zde jim ale v mém případě může hrát do karet i to, že jsem je poprvé zaregistroval rovnou skrze jejich výrazná živá vystoupení. 

 

V tom bude zřejmě, i dle reakcí těch, kteří Decadenty viděli prvně naživo, jejich největší síla. I skrze čistý poslech lze odhadnout jejich performativní podstatu, která koncertně velmi pravděpodobně dokáže jejich písně prezentovat násobně lépe, než je tomu při čistém poslechu. Však se stačí podívat na pár jejich fotografií z různých vystoupení. Pojďme se tedy v tomto případě vzdát hodnocení a vnímat tento text spíše jako seznámení s další podivuhodnou kapelou, na kterou když narazíte v budoucnu někdy na soupisce, můžete si vzpomenout, že jste o ni četli kdysi na Echoes. A kámoš se vás na to zeptá: "Kde?" A vy:...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky