Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decapitated - Blood Mantra

DecapitatedBlood Mantra

Sorgh3.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: První vítr z kapsy vymetá slova typu nevšední, netypické - v rámci death metalu i v rámci Decapitated

Čas neúprosně běží a během jeho sotva znatelného stárnutí postupně vymřely mělké rozpaky z minulého karnevalu. Novinky v táboře kapely bylo nutné akceptovat a stejně tak přijít na chuť odlišnému směřování, které je (asi) důsledkem personálních rošád zmiňovaných v recenzi na minulé album. Nyní bych Karnevalu nějaký ten bodík přidal, protože by si to zasloužil a trpí trošku za moji malou pružnost. No co už. Novinka Blood Mantra na něj logicky navazuje, předpokládám proto minimálně stejně dobrý výsledek.

 

První vítr z kapsy vymetá slova typu nevšední, netypické. V rámci death metalu i v rámci Decapitated. A i když první zdání klame, často také může mnohé napovědět. Při poslechu dosud vidím kolotoče páchnoucí zvratky předloňských radovánek a hned se mi vrací vzpomínky na tehdejší atmosféru, odvázanou radost, ale v závěru i příměs strachu, snad z bouřky. Nálada je i letos tíživá, v pozadí zůstává dětský úžas nad dokonalostí převodů a mechanismem atrakcí. Vše se halí do plédu ozónové předtuchy a z blížícího se oparu zaznívají slova neznámé mantry.


Dál tak pokračuje ústup z pozice technické elity, čistě smrtelné mlátičky a zvolna nastává období, kdy se musíme zamyslet nad rizikem atmoférického dusna.


Doporučuji vyměnit prvotní úlek za snahu čerpat krevní zásoby a plenit transfuzní jednotky. Střízlivý pohled a absence předsudků nakonec odhalí, že řada kdysi vyhlášených pravidel stále platí, jen k nim přibylo zepár nových odstavců a pozměňovacích návrhů. Kapele se podařilo obhájit svoji další existenci a jakékoliv pochyby u mě doma nemají místo. Jistě, album Nihility jen těžko něco překoná, ale vrchol může být vždycky jen jeden. Horský hřbet nabízí celou řadu hezkých sedel a vršků, které nebodují výškou, ale třeba malebností nebo hrozivou závratí. Podstatné je, že kapela je o své věci přesvědčena a nakonec určitě nebudu jediný, kdo podlehnul nekonečným esům, která padají s širokých rukávů. Sekaných riffů a rytmické drtě je podle očekávání drobátko méně, ale stále se nám díky nim nabízí nostalgický pohled na dlouhou cestu zpět. Už nejsou tou jedinečností polského guláše, v mnoha situacích jejich exkluzivitu nahradily lacinější náhražky, nevidím však důvod zoufat. Odkazy ke slavné minulosti viditelně čnějí jako hlavice antických sloupů z písku současného dunobití a stopy brutální práce nekončí nikde jinde než v kafilerii.


Na číselníku přehrávače ubíhají minuty a věci předpovězené hladí nenasytnou duši odborníka. Šok může zaskočit naivního snílka, který by při letmém pohledu na tracklist zamrznul u názvu Nest a viděl v něm obraz bezpečného domova. Silně se zmýlí a posléze tvrdě narazí. Stejně jako ulepené ptačí mládě, které záhy po narození zažije a nepřežije pád ze stromu, na kterém zůstává jedináček, vypasená kukačka. Je pravda, že takový název skladby je trošku nezvyklý, ale vychýlenou rovnováhu vrací další jména v seznamu jako The Blasphemous Psalm To The Dummy God Creation, Veins nebo Blidness. Rytmus jako poškozený orloj nahodilým tlukotem měří nejistou délku života, jeho neodborný repas se minul účinkem a periodě jeho úderů se ani nadále nedá věřit. Osciluje mezi tempem rozespalého šílence a peristaltického čerpadla. Ruce na zadku nepomáhají a kopance do řiti pěkně bolí.


Že je Mantra masakr jako blázen, je evidentní od samého začátku. Na škále hrubosti jí body neubírá oproti dřívějšku výrazněji nadřazená „melodická“ linka snažící se erodovat rozeklaná zákoutí a zaoblit zúžené konce do hlavy bušících kladiv. I když se pod rozjívenou kytarovou freskou může skrývat klikatě vytyčený, úderný podklad, tak kroky k větší rozmáchlosti jsou evidentní. Hodně patrná je snaha nechat tóny znít. Pokud se doteď  na jejich rozvoj příliš nedbalo, nyní se chlapi snaží neutínat vytvořené zvuky hned po porodu, ale dopřejí jim růst. Doba pokročila a její stáří se efektně zhmotňuje v množství odrazů a rezonancí. Album dosahuje nových kvalit, pro jejichž plné prožití je vhodné si přeladit software.

Deska nabízí osm fláků, digipak navíc devátou, bonusovou skladbu Moth Defect. Ať s ní nebo bez, s Blood Mantra strávíte zhruba třičtvrtě hodinky vysoce kvalifikované práce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky