Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak začít a pořád se neopakovat a nepsat to, co se dá přečíst ve všech recenzích na tyhle dědky? Ano, jsou staří, jsou to veteráni a ani tohle album nepřináší vytouženou Smoke On The Water II.

Ale já opravdu nebudu plakat nad absencí toho pravého a jediného Ritchie Blackmorea resp. Jona Lorda. A že už nikdy neuslyším nový Fireball nebo Child In Time. Upřímně řečeno, tyhlety řeči mi lezou na nervy a reprezentují pro mne totální neúctu k odkazu Deep Purple.

Vyjasněme si to jednou a provždy. Blackmore odešel a nemá potřebu se vracet. Ostatně ani Deep Purple jej nepotřebují. Lord odešel také - a to tak, že naprosto. Deep Purple si našli nástupce. A já smekám až k zemi za to, že neuvažují o comebacku staré sestavy, výročním koncertu s ex-členy atd. A prostě jedou dál. Díky nim chápu, že nová muzika stále MÁ smysl a to i přesto, že vokalistovi je neskutečných 75 jařin!

Z Deep Purple se stala nová kapela. Příchodem obou „mladých“ členů pochopitelně posádka a její tvorba omládnula. Ano, čtete dobře. Minimálně poslední tři alba jsou natlakovaná mladickou energií, přestože na nich neuslyšíte nic než starý dobrý hard rock a rock n´roll. Tedy staré a ještě starší styly. Jenomže tu mladickost a dravost objevíte až v druhém plánu. A ve třetím plánu objevíte i chuť zkoušet nové věci. Zbláznil jsem se, když dinosaurům připisuji chuť hledat? Tak si to prostě poslechněte.

Nové album s divným názvem a prapodivným obalem (po graficky dotaženém Infinite jsem byl nejdříve zklamán) mne zajímalo. Vyšlo až nečekaně rychle po předchozí nahrávce a já se velice obával toho, co uslyším. Jako pilotní singl byla vybrána skladba Throw My Bones a já ne, že bych byl zklamán, ale špunty nelítaly. Sloka i refrén nijak výrazné a navíc ta prostřední pasáž s jasnou citací yesovské Starship Trooper mne dvakrát nepřesvědčila. Starcům došel dech a to minulé (a předminulé) album byl jen poslední záchvěv. Pánové, končíme. Sbalte kufry.

Ale jsem prostě od přírody věrný posluchač a fanoušek. A tak jsem dal Whoosh! druhou šanci. A třetí a čtvrtou. A těch třináct skladeb zaseknulo drápek a po týdnu fantasticky rozkvetlo. A já se skoro zastyděl, že jsem dědkům nevěřil.

Fakt nesnáším recenze, kde nadšený pisálek vypisuje jednu skladbu za druhou a pěje ódy. Levačkou držím pravačku a naopak, to abych neudělal to stejné. Zatínám zuby... a jo – neudělám to. Slibuju, že vyjmenuji pouze méně než polovinu playlistu.

Drop The Weapon, tempo šlape rychleji a já si zase uvědomuji, jak rozpoznatelný je skvělý Ian Paice za bicí sadou. Gillanův hlas vyzrál do gentlemanské polohy, která povídá a zpívá a občas si i zaječí. Nothing At All a máme tu jednu z nejpovedenějších skladeb. V úvodu si povídá skvělý Morse a skvělý Airey. Houpavé tempo a opět souhra kytary a kláves. Ne souboje, ale souhra. Za zmínku stojí neskutečně funkční a mazaná basa Rogera Glovera. U Morseovy kytary se pozastavím. Na první dobrou máte dojem, že je upozaděn. Ale to je jenom poslechem alb kytarových hrdinů (k nimž Morse bezpochyby patří) zmutovaný názor. On totiž plně a funkčně pracuje pro celek – a to je třeba na tomto usměvavém „mladíkovi v kapele“ (66) ocenit.

Step By Step je dramaticky znějící lámané tempo, které dokazuje, že hard rock není bum čvacht bum čvacht ani náhodou!

The Power Of The Moon je další perlička, ne nepodobná výjimečné The Surprising z minulého alba. Melancholický kousek, ve sloce spíše povídavý, okrášlen sóly a ke konci opět intimně jemný. Rozhodně zmíním opus magnum Man Alive, který by mohl trvat déle než jen svých pět a půl minuty. Po chvíli se skladba zastaví a Gillan začne vyprávět. Do ticha kouzlí Morseova kytara a já si uvědomuji, jak podobné experimenty kapele sluší. Na albu je toho ke slyšení a k popsání víc, ale zařekl jsem se. Ještě na vás vykoukne instrumentálka, instrumentální coververze vlastní skladby z debutního alba (byla úplně první oficiálně vydanou skladbou Deep Purple – že by nějaké znamení?) a dokonce i lehký závan elektro dance feelingu... a jsme u konce. Třináct střel a většina přímo do desítky. Tomu rozumějte tak, že bych si album asi dokázal představit bez jedné nebo dvou skladeb a uklonil bych se asi ještě hlouběji. Ty dvě střely jsou lehce mimo terč a zmizely kdesi v houští průměrného bigbítu.

Baví mě grafické zaopatření purpleovských alb. Minule ledoborec a ležatá townsendovská osmička, letos kosmonaut/pilot, procházející jako pozorovatel skladbami. Cover netradiční, cosi naznačující a lehce nervózní, vzbuzující očekávání. Veškerá grafika v totožném stylu – což oceníte zejména při zakoupení limitovaného boxu, obsahujícímu tři desetipalce, triko, DVD, CD, 2LP a tiskoviny. A věřte nebo ne – hned je ten poslech o něčem jiném.

Purple zase dokázali, že nepatří do starého železa, bla bla bla... však to znáte. Prostě kecy. Je lepší si to prostě poslechnout a nechat se unášet autentičností starého rocku. Myslím, že vás to bude bavit! Budu opakovat závěr z minulé recenze: Album jsem slyšel tolikrát, že už ze mne nemluví prvotní okouzlení...ale takto po všech stránkách dotažené album se jen tak nevidí. Jsem prostě potešen a šťasten, že Whoosh! vyšlo.