Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Defacement - Doomed

DefacementDoomed

Jirka D.1.4.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Metaversus PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Logické by bylo poslední desku Defacement vypudit z hlavy, ale něco vás nutí se k ní vracet. Možná to je nejlepší doporučení.

Čtvrtá deska mezinárodní formace Defacement se mi v přehrávači s různým stupněm intenzity objevuje už od loňského léta, ale místo toho, abych ji prostě smáznul, vypnul a nahradil další v pořadí, se k ní čas od času vracím. Svým způsobem mě oslovuje a láká, byť si ale nemyslím, že by to byla vyloženě nějaká extra věc, protože i v tomto extrémním žánru už jsou hranice dlouhodobě vytyčeny a překvapit nějakým dalším levelem hnusu jde jen velmi těžko. Pro rámcové zorientování se v problematice můžete myslet na Portal nebo třeba Ulcerate.

 

Defacement bandDo značné míry v té potřebě se vracet bude mít prsty obal, který je za mě asi nejdospělejší v krátké historii kapely, a jeho tajuplný majestát mi přijde mnohem působivější než kdejaká sbírka lidských ostatků. Je pravda, že když se člověk prokliká na kapelní merch, zjistí, že tyhle morbidní vášně nadále přetrvávají a není problém si objednat hezkou mikinu s tělem bez hlavy, ale pokud vyloženě neholdujete tomuto druhu zábavy, máte pro tentokrát možnost volit nekrvavou alternativu.

 

Deska Doomed vyšla loni v srpnu a různé její edice najdete na různých vydavatelstvích – Avantgarde Music, Total Dissonance Worship a Unorthodox Emanations (součást Avantgarde) – která svým zaměřením poměrně dobře vystihují to, co můžete jako posluchači očekávat. Úvodní intro Mournful kombinující noise a chorály ještě působí poměrně nevinně, ale hned následné dění naplňuje to, co doposud v recenzi slibuju – disharmonie, disonance, nelidský řev, atmosféra děsu, žánrově death roubovaný blackem, současně silně technická hra především na kytary, nic hezkého pod sluncem. Vyznat se v tom celém nějak smysluplně je pro mě i po několikaměsíčním poslouchání trochu problém, a právě to je asi důvod toho, proč někde výš píšu něco o tom, že vyloženě extra-třída tahle deska není.

 

Skladby, byť rozdílné svou délkou, jsou často zaměnitelné ve svých postupech a deska tak umí docela splývat. Férově je třeba přiznat, že technická práce v Unexplainable je výraznější než jinde a že druhá polovina Unrecognised a závěrečná Absent jsou neskutečně silné katarze, což jsou momenty, které vyčnívají z jinak ne příliš strukturovaného monolitu alba. Možná to vypadá jako málo, ale není to zas tak málo, a především díky těmto momentům nahrávka vyvolává potřebu se vracet, zvědavost a snahu zkoušet to znovu. Navzdory tomu, že nic hezkého s ní člověk vlastně nezažije a že tenhle způsob hry jde vyloženě proti srsti.

 

Doomed má lehce přes čtyřicet minut a osm skladeb včetně intra a mezihry je přiměřená dávka k přežití. Během toho času mám několikrát možnost zažehnat vkrádající se myšlenky na jistou prvoplánovost (samozřejmě v mezích žánru), s níž bojuju od úplného počátku – když bych si pod sebe napsal atributy této muziky a něco si pod tím představil, znělo by to asi takhle. Svým způsobem to asi není úplně špatně, protože Defacement nemají ambice vystupovat z komfortní zóny žánru, v němž se naopak snaží do ještě většího extrému dotáhnout už dávno extrémní postupy. Svým způsobem se jim to daří a to, že s jejich deskou přerušovaně trávím už tři čtvrtě roku nejspíš znamená to, že se jim to docela daří.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky