Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - Around the Fur

DeftonesAround the Fur

Jirka D.12.5.2010
Zdroj: CD (# 9362-46810-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Defotnes si podepsali ortel nezaměnitelné kapely. Krok k nezávislosti, krok k vlastnímu pojetí hudby a autentickému projevu. Malý krok pro člověka, ale velký krok pro Deftones.

Druhou deskou Deftones, kterou v rámci svých vzpomínek na mladý věk zmíním, je slíbená Around the fur, která následovala po Adrenaline s dvouletou pauzou, během které se kapela snažila získat popularitu především živým hraním a nutno podotknout, že snaha to byla víc než úspěšná. Jméno Deftones se začalo celkem vážně skloňovat v kontextu éry nastupujících mladých kapel, z nichž prim hráli samozřejmě Korn a na druhé místo bych si osobně dosadil právě tuto čtveřici ze Sacramenta.

 

A možná hned na úvod bych měl objasnit nejasnost mezi uvedenou „čtveřicí“ a tolik známou pěticí členů. V době vydání Around the fur byli stálí členové opravdu jen čtyři (stejně jako na desce předchozí), ale v roli hostujícího hráče se již objevilo jméno Franka Delgada, který svou DJskou pozici mistra přes gramofon, samply a programming prosadil do stálé sestavy až na následující desce White pony. Na webu (wikipedii) najdete, že se jako host podílel už na prvním albu, ale při celkem podrobném listování booklety obou prvních alb jsem na jeho jméno v tom prvním nenarazil. Každopádně na desce druhé už uveden je a jeho přínos je rovněž patrnější a dobře čitelný. Zvuk Deftones vůbec prošel skokovým posunem a najdou se i tací (a není jich málo), kteří považují Around the fur za to nejlepší, co kdy kapela nahrála. Divit se jim příliš nejde, ta deska je prostě dobrá.

 

Produkční židli i tentokrát obsadil Terry Date, ale na rozdíl od v podstatě spontánního předchůdce je znát a hlavně slyšet větší úsilí vedoucí k preciznější nahrávce a jakkoliv může mít syrová deska svoje kouzlo, tentokrát Deftones neponechali náhodě nic. Pilovalo se všude, velký posun je znát ve vokálním projevu China Morena, zapracovalo se na zvuku nahrávky (mimochodem jeden z nejlepších v diskografii kapely), zkoušely se různé bicí a přemýšlelo nad sestavením tracklistu nahrávky. Výsledek? Deftones se dostávají do povědomí lidí jako naprosto svébytná kapela, které tuto vydobytou pozici nehodlá na dlouhé roky opustit ... a tento stav trvá.

 

„...Its too bad youre married me...“

 

Začátek desky je strhující a skladba „My own summer (shove it)“ se stává hymnou a hitem; Chino zcela jistě pracuje se svým hlasem od pasáží vyhrocených a řezavých po šeptané zpovědi odhalující nejjemnější nálady a záchvěvy zpěvákovi duše, rytmická sekce pracuje skvěle, basové linky jsou čitelné a radost do nich pronikat, zvlášť když zhruba v polovině skladby mají celý prostor zcela pro sebe. První skladba je hra pocitů, podbarvená vkladem Franka Delgada, cíleně útočící na posluchačovi city a do druhé „Lhabia“ přechází zcela plynule, i když nálada se mění, lehce temní a melancholie podbarvená beznadějnou vzpourou je cítit všude. Změna přichází v úvodu třetí „Mascara“; je lehká a přitom naléhavá, kytarově decentní, jednoduchá, ale silná. O to kontrastněji působí zbytek skladby, Chinův vokál už funguje tak, jak jej známe dnes, strhává posluchače, hraje si s ním a nedává mu jinou možnost, než zapojit se do příběhu desky. Plynulý přechod v rytmicky zajímavý začátek „Around the fur“ nás vrhá zase do jiných zákoutí lidských trablů, ostře vyřezávaná kytara jako vystřižená z Adrenaline je střídána až melodickými pasážemi táhnoucími se do dálav nekonečna, aby další vytržení do reality běžného dne přinesla pátá „Rickets“, ostrá a nekompromisní skladba, jejímž hlavním úkolem je připravení prostoru pro následnou „Be quiet and drive (far away)“, která je veledílem v repertoáru Deftones a jejíž rozvinutí v celou desku přinesla následující nahrávka White pony. „Be quiet and drive“ je pecka se vším všudy, textově vynikající, hladící každou melancholickou duši, vzbuzující city, o kterých jste ani nevěděli, že je někde hluboko máte ... útěk z reality, útěk daleko, far away do dálav.

 

„...this town dont feel mine...“

 

Podobně jako pátá skladba funguje i sedmá „Lotion“, opět svou nijak neskrývanou schýzou, syrovou vypjatostí a diagnostikovanou nervózou připravuje prostor pro další proud pocitů a nálad zosobněných do „Dai the flu“, v níž snadno poznáte příspěvek F. Delgada, a která vás opět setřese na samé dno vašich smutků, na které jste už dávno chtěli zapomenout. Následná „Headup“ zosobňuje přátelství China a Maxe Cavalery, rok před první deskou Soulfy se tu objevuje Max se svou kytarou a vokálem, aby se Chino následně odměnil zase příspěvkem svým ve skladbě Pain (Primitive). Píseň v kontextu desky nijak nevyniká, přesto poslechově únosná záležitost. Závěrečná „MX“ patří opět k těm zamyšlenějším věcem, představila se v ní Abeho manželka Annalynn Cunningham a konec desky nemohl být lepší.

 

No, konec... Ona MX dosahuje stopáže nějakých 37 minut a mezi zbytečnými vrstvami ticha najdete ještě skryté dvě věci – celkem pokusnou záležitost „Bong hit“ a na druhou stranu povedenou věc „Damone“ úplně na konci. Stejně tak já jsem úplně na konci, už ze mě nevypadne nic.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky