Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - White Pony

DeftonesWhite Pony

Jirka D.2.6.2010
Zdroj: CD (# 9362-47667-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: ...deska je víc snivá a melancholická ... donutí vás poslouchat, slyšet je málo...

V této době by se asi čekalo, že vznikne recenze na aktuální Diamond Eyes, v pořadí šesté studiové album Deftones. Nicméně jsem se rozhodl vrátit do doby před deseti lety, doby, kdy mně bylo patnáct..., a kdy se mi poprvé dostala do ruky deska White Pony.


Deftones měli již za sebou dvě studiová CD; první Adrenaline, syrové, dravé, zavánějící právě populárním nu-metalem, ale přesto zdařilé. Druhá studiovka Around The Fur vzbudila zájem podstatně větší. Na desce je znát intenzivnější práce kapely, songy jako „My Own Summer (Shove It)“ a „Be Quiet And Drive (Far Aqway)“ se začaly hrát v rádiích, Mtv a o Deftones se začíná vědět. Klasické pojetí z první desky je vystřídáno odklonem k alternativnímu střihu, střídají se rychlé a pomalé pasáže, Chino Moreno si víc hraje s hlasem, objevují se samply Franka Delgada - deska naznačila cestu, jejíž naplnění se mělo objevit v roce 2000.


White Pony vyšlo 20. června roku 2000 za obrovského očekávání kritiků i fanoušků kapely (originální první vydání obsahuje 11 songů). Úvodní „Feiticeira“ jakoby navazovala na předchozí tvorbu, tvoří pomyslný most - hned druhá věc „Digital Bath“ ale dává všemu předešlému zapomenout. Melancholická a snivá nálada písně vás zaručeně odnese někam jinam, daleko od všeho. Následuje prudké vržení zpět do reality - při „Elite“ mám pocit, že jedu po tobogánu plném žiletek.....a v podobě „RX Queen“ přistávám v poklidných vodách bazénu s modravou vodu a odpočívám... Deska pokračuje v podobném duchu, rychle střídá rytmus, ale přitom neztácí na dynamičnosti. Rozhodně nenudí, v každé písni, v každé minutě každé písně se objevuje něco nového, stále vás překvapuje a poutá vaši pozornost. Bicí jsou místy dost rafinované, zcela jiný zvuk dává desce již stálý člen kapely Frank Delgado; vedle Stephena Carpentera se kytary ujal i Chino...


Závěr alba patří pohodičce „Passenger“, kde hostuje Maynard James Keenan z Tool, a naprosto dokonalé, mé nejoblíbenější „Change (In The House Of Flies)“, která mě i po deseti letech dostává... Zcela poslední song je „Pink Maggit“, kde tepot srdce odbuší poslední vteřiny tohoto skvělého počinu.


Deftones na svém třetím albu podstatně zvolnili, ona dravá syrovost známá z Adrenaline se objevuje jen v náznacích, deska je víc snivá a melancholická. Donutí vás poslouchat, slyšet je málo...

 

Deska White Pony je zcela skvělým, inovativním počinem ve světě alterntive metalu, kterou vyvrcholila mnohaletá práce všech členů kapely. Deftones patří k vzácným výjimkám, kde se potkává nadšení kritiků a recenzentů se značným komerčním úspěchem. Mají zvláštní místo v mém hudebním srdci...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky