Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S Defying jsem neměl zatím tu čest. Když mi přistálo promo následovníka debutu Nexus Artificial, nesoucího na zádech dosti kritické recenze, poslechl jsem si v touze po poznání i onu dotyčnou nahrávku. Bohužel jsem ihned dal zdviženému obočí za pravdu a s nižádným očekávání se pustil do zkoumání novinky nevěda, na co se připravit. Po naprosto začátečnickém díle se všemi možnými chybami a nedostatky mohlo přijít cokoliv. Nicméně Defying nelenili, makají na sobě a výsledkem je velmi slušné EP The Splinter of Light We Misread.

Nebudu chodit kolem horké kaše, album rozložené na třiceti minutách zaslouží bližší pozornost každého fanouška tíživého post metalu s příměsí progu, deathu i doomu. Čtveřice, respektive trojice nových písní a jeden cover pojí vyrovnanost a podmanivá atmosféra. Samozřejmě těžko soudit z takového počtu skladeb, ale je zde slyšet velký posun stran kompozičního myšlení i instrumentálního řemesla, které snese i relativně přísnější měřítko. Řekl bych, že výsledku hodně pomohlo hostování zajímavých přátel, dodávající celku další rozměr. Till Shadow Is White obohacená o saxík má nervní nádech i punc soundtracku. Skladba se v půlce lomí do temného metalového odění, kde se topí v bažině, a nedočkáte se žádného vokálu, který by vás z pomalé smrti zachránil.

Je zajímavé, jak si kapela hraje s různými styly a přitom nijak netápe v atmosféře. V klidu si hlomozí v deathovém oparu, zpěvák growluje (The Sunglight Recedes), nebo si pohupuje spolu s basou, houslemi a trubkou (Irreversible). Poslední zmíněná se pak z post rockového létání mění v zádumčivou a přitom hravou metalovou hymnu. Na mysl mi přišli dávní Celestial Season, kteří rovněž uměli nabídnout temně depresivní náladu v naprosto naléhavém podání, kdy se jednomu až tajil dech a tryskaly slzy.

Závěr patří předělávce Joy Division New Dawn Fades. Píseň vcelku zapadá mezi autorské skladby, taktéž si hraje s podobnou naléhavou vzletností. Post-punkovou rebelii originálu však postrádám. Nemám chuť zdvihnout ukazováček a se slzou v očích plivnout společnosti do ksichtu. Defying si píseň předělali k obrazu svému, proto na EP zapadá, ale díky vy(k)leštěnosti ukazuje, že má kapela své mantinely. Nejvíc si v New Dawn Fades užívám hezkého blití. Zpěvák cítí melodii a hlasem ji rozpracovává stran harmonií.  

Defying rostou a z nezajímavé kapely lokálního rázu se klube typ na nevšední klubový večírek. Kapela má ještě hodně práce před sebou. Do budoucna očekávám, že se zapracuje na konstrukci skladeb, u nichž mívám závratě z letů i pádů nápadů. Po aranžérské stránce rovněž zatím cítím, že spíš zkouší štěstí, než že by cíleně pracovali s detaily. Sympatické mi naopak je, že Defying fungují jako sehraný tým a nikdo neruší společnou práci zbytečným egem. Předpokládám, že příští nahrávka může být z těch, na které se nezapomíná. Těším se.