Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U všech pekel, chtělo by se říct a nebyl bych daleko od pravdy. Oprašuji koženou vazbu kroniky, která obrácený kříž hlásá už dlouhých 13 let. Je o zrůdě z floridské Tampy, z líhně světoznámě proslulých deathmetalových monster, kterážto se řadí k předním zakladatelům daného stylu. Řeč není o nikom jiném než o Deicide. Už ten název sám, tak hrůzné slovo. Hrůzné pro flanďáky, abatyše a moji babičku, která by si ošoupala růženec za moji spásu. Ale my nejsme babička, my se rádi rouháme a tak „bohovražda“ nám zní lahodně jako vzdechy krásné ženy, kterou je nám milo zpracovávat na gauči. Navíc dnes je doba zcela jiná než v roce 1989 a tak co dříve pobuřovalo masy, dnes je již jen podivínstvím a u fanoušků stále vítaným znakem ortodoxnosti.

Při nedávném zamyšlení kolegy Bhuta nad poslední porcí brutalu z loňského roku nazvané To Hell With God jsem si přiznal, že i já bych rád přiložil polínko pod starý plechový kotel Deicide. Vrátím se ovšem trošku zpět, do roku 2004, kdy jsem Deicide poprvé ochutnal. Tehdy jsem také začal být inkontinentní. Jen nevím, jestli to přičítat desce nebo ne… Album Scars Of The Crucifix má energii parního válu hřmotně a majestátně funícího, zatímco pod sebou lisuje jakoukoliv stopu odporu. Asfalt, kámen, moje hlava, nic nemá šanci se vymanit z tlaku té olbřímí váhy. Argumentů pro dobro zla je zde povícero, tak jak jsme u Deicide obecně zvyklí. Naše slechy jsou zpracovávany cestou tvrdé řezničiny, v níž nechybí náznaky blackových bzukotů a rychlosti. Ta je opravdu úmorná a jen těkám očima tam a zpět, aby se mi podlaha nezhoupla a já si neodešel dáchnout do Sandmanovi říše. Jizvy na kříži postupem poslechu přibývají a týrají nebohé dřevo svojí krutostí.

Mezi třísky poškozeného dřeva vnikají ultrarychlá sóla bratrů Hofmannů, která ctí floridskou školu a i neznalý benjamínek se nemůže mýlit identifikací produkce. Nejsem kdovíjakým obdivovatelem těchto neurvalých strunných exhibicí, ale patří sem jako klepačky k blacku, smiřuji se tedy. Hned úvodní a titulní pecka Scars Of The Crucifix mě zpražila žárem zloby do té doby zřídka slýchané. Hutný death kypřený riffující sekanou kadence kulometu káže neznabohům jejich duchovní krmi. Ty kytary jsou tak fantasticky nazvučeny, že se mi na zadnici postavil každý jemný chloupek. Chorý a dutý chropot páně Bentona by bylo možné pouštět z reproduktorů v muzeu Madam Tusou. Tam by jako kulisa k přehlídce děsu a tortury seděl. Je děsivý, záhrobní a mile rozčilený. Hned se dívám, kdeže se tato hostie nahrávala a s úsměvem kvituji, že to bylo již tradičně v žumpě Morrisound v Tampě. Tady i ten poslední šváb ví, jak nazvučit deathovou desku. Slabinou jistě není ani řemeslo Steve Asheima za bicí aparaturou. Tento starý harcovník, který stál u zrodu bestie, se mlácení paličkou věnuje tak dlouho, že je jakýmsi základním dieselagregátem pohánějícím stroj stále vpřed, dusotem ultrarychlých otáček tlačí ostatní do bezchybných výkonů a ještě stíhá sledovat brouzdání křečovitých prstů ve strunách. I těmto věcem dobře rozumí, vždyť sám nahrál kytary na album Till Death Do Us Part z roku 2008. Takový univerzální a neúnavný zdroj.

Jsme teprve u prvního hřebu z devíti, které drží chřadnoucí tělo jakžtakž pohromadě ve visu. Práce je před námi ještě dost, ale ať se v následujících minutách podíváme šílenému Bohu do oken (Mad At God) či  zahlédneme požár v oblacích (When Heaven Burns), stále nás budou svou dominancí omračovat hutně podladěné spodky kypřené kytarou ostrou jako žiletka. Ladící spolupráce dvou extrémů, která je schopna udržet pozornost posluchače bez nějakých násilností a přemlouvání. Nakonec to uteče jako voda.