Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Délirant - Thoughteater

DélirantThoughteater

Victimer5.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Zajímavý pokus, jak vyžrat myšlenky z hlavy skrz blackovou disonanci, ale jen s částečným dopadem.

O španělském obskurním projektu Délirant jsme se poprvé zmiňovali v souvislosti s jeho debutovým počinem ZDE v Nedělním poslechu. Eponymní dílo slibovalo sympatické vykročení do spáru blackově zvrácených tužeb, ale čas významně pokročil. Já jsem za tu dobu dokonce zapomněl, že jsem tohle nedělní čtení sepisoval, měl jsem za to, že tak učinili pánové Sorgh nebo Garmfrost. Ale co si sám neuděláš... :) Za Délirant stojí jistý Daniel B., jehož další samotářský pohyb po podzemních úžlabinách můžeme pozorovat v projektech Negativa, respektive Hässlig. Teď ale nastal čas znovu aktivovat Délirant. Najít sedm způsobů, jak vyžrat myšlenky z hlavy skrz schizoidně disonatní formu black metalu. Podivně jej kolébat a pak jedovatě vysílat ty tóny, které vyženou ven všechny slastné vize, které jsme si uložili do paměti.

 


Na první dobrou zní materiál druhého alba rozhodně atraktivně. Až ty další odhalí pár nástrah a celkově hodně nezdravou náladu. Thoughteater je zhrzený průvodce černými myšlenkami, které se mění v dezolátní prázdno, možná rovnou psychickou poruchu. Posláním alba je ubíjet stereotypním tlučením a disharmonickým riffováním. Pak už záleží na tom, jak umí být materiál tvárný a umělecky přesvědčivý. Což se snaží být, ale vzadu je neustále poháněn dost rutinním motorem. Thoughteater je poměrně nekomplikovaný materiál a drží se v nižších patrech disonance. Na vyšší umění nedochází, překvapení se nekoná.


Album umí zrychlit a nejen hypnoticky lákat do už průhledných pastí, ale jediné excesy, kterých se dočkáme, jsou spíš takové stylové pomlčky, než skutečné vykřičníky. A ani těch není mnoho. Takže po pár posleších se člověk přistihne v takové normální disharmonické bublině, kde je sice hezky nepříjemně, ale taky je to docela zívačka. To klubíčko zlobivého nesouladu hlodá jen trochu. Respektive někdy. A vrátím se k tomu, že i když se jedná o ryze podzemní dílo a svým způsobem extrém, tak je to pořád taková hodná a atraktivní deska. Vlastně to nedá moc práce se ponořit, ale pořádně zahýbat smysly už ano.


Ano, občas to podivně hlučí a kompaktnost desky se hezky rozpadá, ale osobně bych uvítal těchto narušení více. Délirant je nadále sympatickým projektem, který svou tmu podivně ohýbá, ale styl, jakým je druhé album nastaveno ubírá na přitažlivosti tím, jak některé jeho pasáže zní vyloženě nepřekvapivě. Zachraňuje to až um autora ty ohrané disonantní postupy aspoň trochu rozvrstvit a rozehnat. Ať už ruchovým, anebo důraznějším momentem, jakoukoliv změnou tempa - ta melodická gradace ve druhé skladbě je velmi nakažlivá. V pomalejším módu má totiž deska trochu nechtěné účinky, začne svým kolébáním uspávat. 

 

 

Právě proto, že mi druhá práce Délirant úplně nepřirostla k srdci, jsem své poslechy neustále odkládal a znovu na ně najížděl. S čistou hlavou znovu vyhnat čisté myšlenky ven. Nebo v kocovině zdánlivě tíživým poslechem přitížit hlavě natolik, že to pojme jinak a rozuměji, když už si střízlivá strana mysli neví rady. Vždy jsem ale došel k tomu, že Thoughteater má své kvalitní pasáže, ale taky své limity.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky