Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deliverance - Neon Chaos in a Junk​-Sick Dawn

DeliveranceNeon Chaos in a Junk​-Sick Dawn

Garmfrost2.1.2023
Zdroj: CD, 4-panelový digipak / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Neon Chaos in a Junk-Sick Dawn v sobě mísí blackové démony, sludge zachmuřenost a psychedelické výletování.

Listopadová novinka francouzských Deliverance mě, přiznám se, velice překvapila a potěšila. Čekal jsem těžkopádný mix sludge s blackem a poučen kolísavou nabídkou promo nahrávek vydavatelství Les Acteurs…., netušil do posledního okamžiku, jakým zážitkem budu stižen. A hned od prvního okamžiku mě liskla přes váhavou hubu příjemně svěží a svižná muzika, ve které se nešetří dobrými nápady a vstřícnou náladou.

 

neonchaos

 

Deliverance je seskupení Pařížanů fungujících deset let. Kapela má na kontě tři dlouhohrající desky a při letmém seznámením se s jejich tvorbou podotýkám, že jsou všechny přinejmenším poslouchatelné. Novinka je z nich nejvyspělejší a ošetřena nejzajímavějším zvukem. Deliverance doomově sludgové koření využívají více než hojně, mimo to také rádi podbarvují kytary vesmírnými syntezátory a vcelku bohatými klávesovými stopami. Nehodlají se však oklešťovat žánrovými představami a jejich hra je pestrá. Umí fest zaseknout drápy a blackově uhánět, v klidu se ponoří do osudné bažiny a nechá posluchače čekat na další akord pekelně dlouho. Tu a tam promrsknou černotou i psychedelickými sedmdesátkami a celý ten cirkus dokážou bravurně kočírovat.

 

Deskou se navíc nesou nezávislé proudy a neortodoxnost z alba doslova čiší. Starobou suverénně probleskují současné tendence, především elektronika, která není blbá, zastaralá ani přehnaně a moderní nahrávku příjemně ovoní. Vzhledem k alternativní image do černa hozených muzikantů lze očekávat primárně vážnější notu. Středem Neon Chaos in a Junk-Sick Dawn může být přes osmnáct minut dlouhá Odyssey. Skladba je variabilní, progresivně laděná, více než dost doomová. Ostny zde obstarává zejména scream zpívajícího klávesáka Pierra Duneau. Prakticky stejně dlouhá je i závěrečná Fragments of a Diary from Hell. Obě se tyčí jako dinosauři mezi zbytkem ostrých vypalovaček a obě jsou natolik dobře promyšlené a plné atraktivních ploch, že ani na okamžik nelákají k přeskočení.

 

 

Skvělé! Jsem rád, když mě proma nenudí. Když mě baví, jedná se o velice příjemný bonus. A proma, která mě nadchnou (ta dokážu spočítat na prstech jedné ruky), mi připomínají, proč je fajn zaobírat se novou muzikou, pitvat ji a pak o ní prndat nesmysly jako v této recenzi. Nenápadná deska, která je samozřejmě zabalená v krásném digipakovém balení a ošetřena skvělým zvukem, může zacloumat nejedním žebříčkem roční bilance.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky