Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Deluge - Æther

DelugeÆther

Garmfrost25.2.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50
VERDIKT: Deluge jsou nádherným důkazem, že lze i přes násilí najít cestu k vnímavému duchu. Agrese z Æther doslova stříká na kilometry daleko a zároveň je plná vlnivých emocí...

Při té záplavě novinek a tun nových nahrávek jsem minul, dovolím si říct skvost, parádní záležitost z Francie (to je překvápko, co?) nazvanou Deluge. Jméno znamená česky potopa a naprosto úžasně vystihuje smršť, co se na vás valí z beden. Rozmasíruje vás na atomy a přitom dokáže, stejně jako voda, vykouzlit poutavé tůně, kde se jeden zatoulá ve snění…

 

 

Deluge jsou opravdu čerstvá záležitost na hudebním trhu. Existují cca tři roky, svůj styl popisují jako untrve french black metal a stejně jako název vystihuje podstatu jejich existence. Jsou vše, jen ne trve, jakkoliv zařaditelní a přitom z jejich hudby můžete slyšet nejeden vzor. Hlavní slovo mají emoce, pak emoce a pak … emoce… Zároveň se nemusíte obávat laciného trylkování. Po většinu hrací doby vás bude drtit bestiální blast beat, post hardcorové násilí a mezi tím vším tlakem je jako stříbrná nit vetkán ambient a shoegaze. Přiznávám, že když to po sobě vidím napsané, napadá mě to, co zřejmě leckterého (leckterou) z vás – pisatel je blázen. Ale ono to funguje! Představte si vedle sebe Celeste, Alcest, ale také třeba The Ocean a to vše v blackmetalově terapeutické zuřivosti. Tohle všechno si semelte do jednoho chumlu, zkuste za nástroji vidět lidi, kterým podobné masochistické míchanice chutnají, a uvidíte svobodomyslné lidi bez předsudků, bez mantinelů, kterým jde především o umělecké hraní si se skladbou, kde má místo cokoliv. Podotýkám, že muzikantská zručnost jest podmínkou. Nebude vám ani vadit vzteklý řev bez jakéhokoliv ohnutí. Jede v jedné linii a přitom nenudí. Úplně ho vidím za mikrofonem, jak se svíjí v agónii, žíle napnuté k prasknutí. Navíc, proč by kazil dojem celistvosti svého projevu, když zpěvákovi coby hosté sekundují Stéphane Neige Paut a mě neznámá, avšak krásně éterická Helene Nusesser.

 

 

Každá píseň v sobě ukrývá něco, co jí odliší od zbytku a přitom každá představuje podstatu Deluge. „Avalanche“ vás rozmlátí na cucky. Hned od prvního prásknutí do bubnu skladba valí jako divoký proud vody mezi skalisky. Než se nadechnete, vtáhne vás to pod hladinu. Aby vaše tonutí bylo snesitelné, kroutí se kolem vás vzrušující melodie jako tanec bájných rusalek, do kterých se zamilujete a pro vášeň k těmto bytostem zemřete. Už v tomto úvodu slyšíte proměnlivost uragánu s atmosférickými vstupy shoegaze… Myslete na to, že píšu jen v termínech. V podstatě platí, že hudba Deluge se nedá popsat. Ta se musí prožít. „Appats“ pokračuje v blast beatech a ještě víc propadá atmosférám. V naprostém šílenství se nade vším vlní jednoduchá sólovka, která záhy dostane hlavní slovo. Emoční tryzna zde vyhnaná do extrému srazí do kolen i chladnějšího týpka, než jsem já. Já se válím v extázi!!! Aaaach, jak je mi šíleně, když se vše ztichne a krásné prozpěvování meluzíny zní kdesi nad hladinou… Kdesi v dálce… Ukonejší vás a … pak vás rozmete. Nene, to se nedá vydržet. Jak taky. „Mélas | Khōlé“ se zpěvem Neigeho je vrchol blaha a krutosti v jednom…

 

delug

 

Ale nechme toho pitvání detailů. V podstatě se dá říct, že jestli jste zvyklí poslouchat hudbu a něco u toho dělat, tak v případě „Æther“ na to zapomeňte. Album je celé promyšleno tak, aby posluchačovi zamezilo zaměřit pozornost na cokoliv jiného. Inteligentně propracované plné zajímavých vsuvek, činících desku uměleckým dílem, dá citlivému křídla, aby mohl vzlétnout.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky