Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Demonical - Hellsworn

DemonicalHellsworn

Michal Z16.6.2009
Zdroj: promo CD
VERDIKT: Recyklace švédského death metalu, který byl v kurzu v 90. letech, s připasovaným moderním zvukovým kabátkem. Demonical nepřesvědčují a nestrhávají na svoji stranu barikády.

Staré trezory opět nenechaly někoho spát a ten se rozhodl je rozpárat autogenem. Při poslechu druhého alba „Hellsworn“, relativně mladého švédského spolku Demonical, vyskakují od první minuty dávné vzpomínky na alba jejich krajanů Unleashed„Across the Open Sea“ (1993) či Entombed„Wolverine Blues“ (1993). Kdo má obtisknuty tyto počiny do uší, může jen letmo poslechnout jedinkrát hodnocený počin a odměnou mu bude totéž, pouze v modernějším hávu. Struktura skladeb, vokál, barva kytary, riffy - vš je jen lehkou variací dávno řečeného. Po prvním poslechu desku znáte a není třeba litovat jejího odložení.

 

Nebýt toto CD promo, nedám si tu dřinu do něj více pronikat. Deska má příjemně krátkou stopáž a alespoň zde jsou Demonical soudní. Tvůrci díla „Hellsworn“ jsou již ostřílení borci (Johan Jansson, Martin Schulman a Ronnie Bergerstahl), kteří své přilbice kuli mj. v souboru Centinex. Na výsledném díle skrápěném nudností a šedí to nelze poznat. Pouze precizně nahraný švédský hrubozrnný death. Jako by se sešli staří dobří známí před velkou akcí a místo guláše se samou radostí zkalili a uvařili planou řídkou polévku bez chuti a zápachu. Ani to bublání ve varu není ve správné frekvenci. Opar nad hrncem hladové navnadí, leč najezené, či přivyklé na bohatší krmi po první degustaci značně odradí. Zaprášená masová konzerva s etiketou death metal zavařená již v 90. letech a vytáhnutá z rohu spižírny ke konzumaci. Máte chuť?

 

Věřím, že spousta death maniaků tuto porci zvládne a pojme za blízkou svému srdci, přesto bych zájemce směřoval k vypečeným výtvorům ze zlaté éry švédského death metalu. Kdo naposlouchal milníky dané doby, zjistí lacinost předkládané poživatiny. Nutno ovšem - pro vyváženost - uznat otvíráku „Baptized In Fire“ obrovské koule a death feeling první třídy. V následujících zásecích se nic příliš odlišného neděje a zajeté koleje vedou rovně bez jediného zapamatovatelného bodu. Nuda přichází brzy, snaha udržet tempo je sympatická, planá a upachtěná. Vlivy raných Entombed, Dismember a Unleashed jsou hmatatelné v každé skladbě. Skladby jsou jako vejce z klecového chovu. Co na tom, že zvuk je muskulaturní, válcující a stínací! Kytarová sóla, když už se vyskytnou, krčí se stydlivě pod mohutnou krustou a spatříte je pouze se zvýšenou koncentrací.

 

Více pozitivna a odvahy pracovat se strukturou a dynamikou se až stydce skrývá v posledních dvou skladbách alba – „Bow To The Monolith“ a především v titulní „Hellsworn“.  Tempo je naprosto odlišné od celého alba, hustá atmosféra je přesně krájená lomozící drsnou kytarou (hmatatelný přesah do doomu), do toho velmi nápaditě prokreslená melodická kytarová linka. Naprostý vrchol alba bohužel přichází osamoceně po půlhodině a po něm pád na hubu, případně neustálé mačkání čísla 9 na přehrávači, pro další drsné tonutí v hromadách ostnatého drátoví. Tak alespoň konec dobrý, ale je to trochu málo. Na to, že se jedná o ostřílené borce, kteří si samotní prošli drásavou historií při bujení death metalu v 90. letech, je materiál neomluvitelně suchopárný a slabý. Nahráno jen pro radost?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky