Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedá mi to, abych nesrovnával Demonical s Centinex. Tedy vývoj kapel, které jsou propojené zejména Martinem Schulmanem. Obě kapely vede, píše skladby a v obou hraje na baskytaru. Oběma kapelám se nevyhnuly změny v sestavě, a to několikrát. V obou případech kapely produkují death metal, až doposud se mi jejich desky líbily zhruba na stejno. Zatímco Demonical chytli druhý dech, Centinex nahráli jednu ze svých nejslabších nahrávek. Centinex jsem se věnoval před časem (ZDE), nechám je tedy být. Pojďme se mrknout na zoubek Mass Destroyer.

Demonical před šestnácti lety (vážně ten čas strašně letí) založili chlapíci ze Centinex a podobných kapel, aby v něm produkovali švédský old school death metal. Retro jsou Demonical pořád a stále je to festovní paráda. Z původních členů nezůstal kámen na kameni – sestava se obměnila hned několikrát, avšak Schulman s bubeníkem Ronnie Bergerstålem, který se vrátil před pár lety, zůstává, a právě takový je i styl Demonical. Pořád stejný, jasně definovatelný. Jednotlivé desky jsou jak na houpačce, jednou skvělé, jindy nic moc. Mass Destroyer mě baví. Po předchozí World Domination, která nebyla špatná, ale k dokonalosti ji chybělo docela dost, je novinka krokem jednoznačně k lepšímu. Jasně, styl je pořád stejný, jak už jsem psal výše, avšak tentokrát jsou skladby mnohem zábavnější. Christofer Säterdal se v sestavě usadil, dobře mu to řve do rytmu, vyvíjí i jakés takés melodie (v rámci stylu samozřejmě, Swanö to není). Je vlastně s podivem, že nové album nahrála stejná parta co minule. V Demonical věc nevídaná. Tuším, že se Schulmanem nebude žádná sranda. Muzikanti zřejmě nemají mnoho prostoru k vlastním nápadům. Demonical tak fungují celou dobu, styl je jasný, tak proč si pouštět k tělu novinky a progres.

Vlastně i počet skladeb je opět stejný. Tedy osm středně rychlých pecek na ploše něco málo přes půl hodinky. Pohoda. Jsem rád, že se tentokrát neopakují zpěvánky typu Slipping Apart. Nic. Žádné čisté zpěvy. Všechno nabručené, jak se sluší a patří. Netvrdím, že je novinka málo melodická. Naopak. V kytarách to nejen chrastí a řeže, ale také melodicky a harmonicky vyhrává, až srdce usedá. Ne, vážně. Demonical ze svého opravdu neujíždí, jsou to pořád oni. Jen svůj typicky hlomozící death opentlili větším množství melodií a skandujících refrénů (Lifeslave), než by se dalo čekat. Ve zmíněné skladbě zazní dokonce i sbory. Nejlepší Demonical jsou hned na začátku. Úvodní vypalovačka We Conquer the Throne desku příjemně nakopává v naléhavějším módu. Takový švédský death mám fakt rád. Hodně! Ani v následující Sun Blackened se z rychlého tempa příliš nesleví. Nicméně na řadu přichází melodická sóla a příjemné vyhrávky. Což v chrastícím rambajzu nezní vůbec špatně. Fallen Mountain vám rozhoupe řepy. Jestli je nemáte, budete hlavama házet stejně. Parádně sekernická hymna s hodně chytlavým refrénem. Je možné, že zarputilí deathers budou mít s tolika melodiemi problém. Ne, cesta In Flames nebo Amon Amarth nehrozí. Demonical jsou pořád pro běžnějšího metalového středoproudaře nepřístupní. Naštěstí. Uvidíme, co bude příště. Wrathspawn vrací mokré kapesníčky do kapsy ahurá motat mařenama nebo řádit v řádném pogo tanci. Uf! V Dödsmarsch už pogo stíhat nebudete, ale páčem či ušima si možná zamotáte. V této skladbě už pocity měknutí nenajdete. Vše je v pořádku. A zase platí, že takový death mám moc rád. Krásně si při něm zavzpomínám na časy, kdy jsem hltal všechnu to záplavu ze severu v čele s Entombed nebo Dismember, potažmo Grave a Edge of Sanity. A tuny dalších. Však víte.

Cemented in Ire zůstává v divokém reji a já mlsám. Nemůžu se nabažit. Christofer Säterdal moc pěkně growluje a v této skladbě obzvlášť. Ty jo, ani si nepamatuju, kdy naposled mě Demonical takto rozdováděli. Hehe.  Závěr alba patří hymnické By Hatred Bound, kde opět přichází na řadu házení hlavou a hrození paroháčem. V refrénu se sekanice spojí se skvěle chytlavou sólovou kytarou a já jsem dojat k slzám. Album končí a já si ho pouštím znovu… Nedá se jinak! Demonical nahráli jednu ze svých nejsilnějších nahrávek. Minimálně v poslední dekádě. A to je dobře.