Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V Demonical se sestava točí jak holub na báni. Nevím, jestli se častěji mění bubeníci nebo zpěváci. Ani kytaristé si dveře ve zkušebně Demonical nestačí otevírat a zavírat. Po krátké epizodě se z Demonical odporoučel Alexander Högbom, ale také drummer Kennet Englund. Oba byli velice rychle nahrazeni a kupodivu to aktuální tvorbě kapely neuškodilo. Takřka po deseti letech se za bubenickou sestavu vrátil zakládající člen Ronnie Bergerstål, což rozhodně kvituji s povděkem. Novicem za mikrofonem je pro mě neznámý plešoun Christofer Säterdal. Po dominantním předchůdci jsem byl hodně na pochybách. A ono se to Schulmanovi opět podařilo. A vlastně víc než dobře. Chaos Manifesto mě svého času zklamalo a na čas jsem na Demonical zanevřel.

World Domination je důstojným zástupcem nesmrtelné švédské deathové školy. Dočkáme se typických drnčivých kytar a D-beatů. Až crustu, budu-li ve výčtu pečlivý. Ostatně vše je takové, jak od Demonical dobře známe. V podstatě se neděje nic, co by nás mělo překvapit či nedejbóže šokovat. O to ani nikomu, tuším, nejde. Tempo skladeb se příjemně přelévá mezi klasickou polko-řezbou, houpanicemi a festovním zasekáváním. S Ronniem se Schulmanovi vrátil starý kumpán, a tak se rytmická sekce vrací do těch nejsprávnějších kolejí, na kterých může kytarový tandem Haglund a Kumpulainen stavět hromové hradby plné sólových hrátek a drtivých kileček.

Velká očekávání zřejmě vzbuzoval nový growler a očekávání naplnil tomu, kdo netouží po změně. Kdybych nevěděl, že je Högbom z kapely pryč, ani by mě nenapadlo, že desku nenazpíval on. Säterdal má podobně zabarvené hlasivky. Taktéž dokáže rytmicky vyřvávat do kytarových melodií i sypaček. Ač nechci znít kacířsky, Säterdal je v tomhle směru o kousek variabilnější. V tomhle mi spíš připomíná ďábelského Sverkera Widgrena, který ze všech pěvců, co se v Demonical objevili, nazpíval nejvíc desek a zanechal nejvýraznější stopu.

World Domination je deskou vyrovnanou, jejíž slabinou může být relativně čistší produkce a svým způsobem přístupnější melodické linky. Tohle vše pak vygraduje v sedmé Slipping Apart s hostujícím Nilsem Patrikem Johanssonem, jehož vypjatý heavy ječák háže Demonical do kopru. Skladba samotná rovněž nic moc zajímavého nepřináší. V pomalé skladbě se stačí promrsknout jeden dva nápady, sólo, vyhrávka a rádoby dramatický refrén. Vlastně se jedná o ostudu. Doufám, že se podobných zpěvánků a heavy legrácek od Demonical už nikdy nedočkáme. Ne, nemám nic proti heavy metalu. Naopak, mám staré kultovky pořád hodně rád a poslouchám je docela často. Demonical jsou však deathovou bandou a heavy metal jim nesluší. Naštěstí hned po Slipping Apart následuje naopak nejsilnější sypec Calescent Punishment, který mi svojí melodickou naléhavostí trochu evokuje staré dobré Edge of Sanity. To je překvápko, co?

Suma sumárum – se změnou v sestavě se nic moc nezměnilo, World Domination pokračuje ve stylu, který Demonical vyvíjí už od debutu Servant sof the Unlight, tedy oslavou svých kořenů, oslavou pravověrného švédského chrastění a dunění. Holt jedna deska se nepodaří, druhá zase jo. World Domination patří mezi ty lepší, co mají Demonical na kontě. Baví mě její nespoutanost a radost z pořádného hukotu. Rovněž mě při jejím poslechu napadá, kdy Martinovi Schulmanovi a jeho kumpánům dojde dech. Zatím se tak neděje.