Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Demonical - World Domination

DemonicalWorld Domination

Garmfrost2.11.2020
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Se změnou v sestavě se nic moc nezměnilo, World Domination pokračuje ve stylu, který Demonical vyvíjí už od debutu Servant sof the Unlight, tedy oslavou svých kořenů, oslavou pravověrného švédského chrastění a dunění. Holt jedna deska se nepodaří, druhá zase jo. World Domination patří mezi ty lepší, co mají Demonical na kontě.

Demonical se sestava točí jak holub na báni. Nevím, jestli se častěji mění bubeníci nebo zpěváci. Ani kytaristé si dveře ve zkušebně Demonical nestačí otevírat a zavírat. Po krátké epizodě se z Demonical odporoučel Alexander Högbom, ale také drummer Kennet Englund. Oba byli velice rychle nahrazeni a kupodivu to aktuální tvorbě kapely neuškodilo. Takřka po deseti letech se za bubenickou sestavu vrátil zakládající člen Ronnie Bergerstål, což rozhodně kvituji s povděkem. Novicem za mikrofonem je pro mě neznámý plešoun Christofer Säterdal. Po dominantním předchůdci jsem byl hodně na pochybách. A ono se to Schulmanovi opět podařilo. A vlastně víc než dobře. Chaos Manifesto mě svého času zklamalo a na čas jsem na Demonical zanevřel.

 

demonical

 

World Domination je důstojným zástupcem nesmrtelné švédské deathové školy. Dočkáme se typických drnčivých kytar a D-beatů. Až crustu, budu-li ve výčtu pečlivý. Ostatně vše je takové, jak od Demonical dobře známe. V podstatě se neděje nic, co by nás mělo překvapit či nedejbóže šokovat. O to ani nikomu, tuším, nejde. Tempo skladeb se příjemně přelévá mezi klasickou polko-řezbou, houpanicemi a festovním zasekáváním. S Ronniem se Schulmanovi vrátil starý kumpán, a tak se rytmická sekce vrací do těch nejsprávnějších kolejí, na kterých může kytarový tandem Haglund a Kumpulainen stavět hromové hradby plné sólových hrátek a drtivých kileček.

 

Velká očekávání zřejmě vzbuzoval nový growler a očekávání naplnil tomu, kdo netouží po změně. Kdybych nevěděl, že je Högbom z kapely pryč, ani by mě nenapadlo, že desku nenazpíval on. Säterdal má podobně zabarvené hlasivky. Taktéž dokáže rytmicky vyřvávat do kytarových melodií i sypaček. Ač nechci znít kacířsky, Säterdal je v tomhle směru o kousek variabilnější. V tomhle mi spíš připomíná ďábelského Sverkera Widgrena, který ze všech pěvců, co se v Demonical objevili, nazpíval nejvíc desek a zanechal nejvýraznější stopu.

 

World Domination je deskou vyrovnanou, jejíž slabinou může být relativně čistší produkce a svým způsobem přístupnější melodické linky. Tohle vše pak vygraduje v sedmé Slipping Apart s hostujícím Nilsem Patrikem Johanssonem, jehož vypjatý heavy ječák háže Demonical do kopru. Skladba samotná rovněž nic moc zajímavého nepřináší. V pomalé skladbě se stačí promrsknout jeden dva nápady, sólo, vyhrávka a rádoby dramatický refrén. Vlastně se jedná o ostudu. Doufám, že se podobných zpěvánků a heavy legrácek od Demonical už nikdy nedočkáme. Ne, nemám nic proti heavy metalu. Naopak, mám staré kultovky pořád hodně rád a poslouchám je docela často. Demonical jsou však deathovou bandou a heavy metal jim nesluší. Naštěstí hned po Slipping Apart následuje naopak nejsilnější sypec Calescent Punishment, který mi svojí melodickou naléhavostí trochu evokuje staré dobré Edge of Sanity. To je překvápko, co?

 

 

Suma sumárum – se změnou v sestavě se nic moc nezměnilo, World Domination pokračuje ve stylu, který Demonical vyvíjí už od debutu Servant sof the Unlight, tedy oslavou svých kořenů, oslavou pravověrného švédského chrastění a dunění. Holt jedna deska se nepodaří, druhá zase jo. World Domination patří mezi ty lepší, co mají Demonical na kontě. Baví mě její nespoutanost a radost z pořádného hukotu. Rovněž mě při jejím poslechu napadá, kdy Martinovi Schulmanovi a jeho kumpánům dojde dech. Zatím se tak neděje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky