Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Der Weg Einer Freiheit - Innern

Der Weg Einer FreiheitInnern

Jirka D.27.11.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Podmanivá metalová nahrávka.

Tvrdé syntezátory v úvodních pasážích skladby Marter by mohly předznamenávat muziku Cult of Luna, ale není tomu tak a v podstatě jde o další argument do diskuze nad tím, jak moc už je téhle kapele čistý blackmetalový žánr úzký a těsný. Přitom pokud jde o rychlost a nátlakové části, řekl bych, že Der Weg Einer Freiheit nebyli už dlouho tak intenzivně ponořeni do černého žánru. A ten, ačkoliv stále dominuje a určuje celkový rámec, v podání této čtveřice je víc než zřejmé, že jde pouze o prostředek k dosažení maximálního účinku jejich hudby. Jestli dost často píšu klišé o tom, že forma zvítězila nad obsahem a že i když ta která kapela dělá všechno prakticky správně, v důsledku jde o hezky nacvičenou přehlídku, pak tentokrát je to přesně naopak. Kapela je v roli tvůrce.

 

Album Innern je v diskografii šestou studiovou nahrávkou a čtvrtou, s níž DWEF pokračují ve vydavatelské spolupráci se silným francouzským labelem Season of Mist. Jde o vztah odstartovaný deskou Stellar (2015), tedy vztah už poměrně dlouhý a z tohoto pohledu nejspíš smysluplný pro obě strany. Innern vyšlo v polovině letošního září a na ploše slabě přesahující čtyřicet minut přináší šestici skladeb, u nichž je dobré začít uvědoměním si toho, že kromě bicích byly kompletně nahrány v domácích podmínkách Nikity Kamprada (kytara, zpěv). Stejný člověk nahrávku míchal a masteroval, což při celkové komplexnosti aranží a v důsledku finálního zvuku nahrávky nelze než ocenit. Tvrdá, ostrá tak akorát, dynamicky snesitelná, intenzivní, přehledná.

 

Der Weg Einer Freiheit band

 

Při přemýšlení o albu a o tom, jak ho nejlépe vystihnout a přiblížit, si sám sobě musím položit otázku, jestli ho mám raději pro jeho klidnější, post-rockové a atmosferičtější části, anebo pro jeho naprosto nekompromisní emocionálně-metalový běs, který výrazně převažuje. Svádí mě to odpovědět druhým uvedeným důvodem a jsou to skladby jako Fragment, s nimiž kapela pro tenhle můj závěr nabíjí ty nejlepší argumenty, ale vlastně si musím chtě nectě přiznat, že je to kombinace obojího. Schopnost pohybovat se na hranicích extrémů, a především mezi nimi přirozeně přecházet, nekomplikovaně a nenásilně. Jako třeba skončit Fragment v rychlosti sto dvacet tepů za minutu a navázat na něj klavírem ve Finisterre III. A pokračovat naprosto éterickým úvodem Folorn a být ještě pořád ještě plný emocí ze zuřivých metalových vichřic Xibalba. Black metal? Post-rock? Atmo? Emo? Disonantní moderna díky Eos? A není to úplně jedno?

 

Když hledám vhodné přívlastky, které by dokázaly vystihnout to, jak na mě Innern působí, budou to slova jako strhující, pohlcující nebo maximálně intenzivní. Je to přesně ta forma hudebního rituálu, kterou jako posluchač vyhledávám u kapel typu Amenra, Oranssi Pazuzu nebo zmíněných Cult of Luna. Dlouhé skladby nepodřízené žádné klasické šabloně, pouze sled motivů, které se vzájemně proplétají, občas se vrací, občas mizí v nenávratnu. Hudební flow jako předurčené pro meditativní poslech, pro odpoutání se od běžného toku času a prostoru.

 

Trochu v závěru přemýšlím, jestli je nutné vést polemiku nad tím, jestli je nová deska novým vrcholem, nebo jestli ta předchozí (výborná Noktvrn, 2021) byla povedenější. Zachytil jsem oba názory a řekl bych, že ty vyzdvihující kvalitu předchůdce lehce převažovaly. Osobně jsem obě nahrávky porovnával přímým poslechem po sobě asi třikrát a za sebe tvrdím, že novinka je silnější. Víc tlačí na pilu, jde víc do těla, intenzivněji pracuje s emocemi, i když ji k tomu možná stačí méně výrazových protikladů. Anebo mě prostě jenom víc baví, přeberte si to třeba takhle. Osobně jsem ale přesvědčen, že ať už se na to díváme z kterékoliv strany, Der Weg Einer Freiheit jsou na vrcholu a beze sporu hrají první ligu současného atmo metalu. A mimochodem, artwork od Maxe Löfflera je prostě úchvatný!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mythago / 23.11.21 11:21

To je ale trochu škoda, ne? Přeci jen recenze píšeš primárně pro lidi - abys jim pomohl rozhodnout se, co poslouchat, nebo když si jen chtějí přečíst, co si o jejich oblíbené/nenáviděné desce myslí někdo jiný. Jenže ve většině tvých recenzí jsou ty myšlenky a názory ukryty pod takovým množstvím balastu a pseudoumělecké obraznosti, že se na to člověk po prvním odstavci radši vykašle (v tomhle případě už možná po verdiktu - jakou představu o albu si z té věty má čtenář odnést?). Přístup "Mám víš kde, jak to někomu vyzní...." je v případě něčeho, co děláš hlavně pro lidi, dost mimo. Autor by se měl snažit neustále vyvíjet a zlepšovat a k tomu je nezbytné naslouchat kritice. Jinak uvízneš ve vlastním světě úplně mimo realitu, jen s malým čtenářským kultem, připravujíce ovšem sebe i web o většinu lidí, kteří by ty recenze (kdyby byly seriózně napsané) mohli číst. Jeden tip do příště - zkus vynechat pár těch nesmyslných "poetických" obrazů, které nikomu nic neříkají a absolutně nesouvisejí s hudbou, a místo toho porovnat album s některou z předchozích desek kapely nebo přirovnat k nějakým jiným skupinám ze scény. Recenze na poslední Panychidu na Fobia Zine je docela dobrý příklad toho, co mám na mysli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky