Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S výjimkou debutu (který byl eponymní) nesou všechny dosavadní nahrávky kapely Der Weg Einer Freiheit jednoslovný název. Novinka tak tuto tradici ctí a jmenuje se Noktvrn. Název mě trochu zaskočil, jelikož v black metalu je těch nocturn slovíček docela přehršel, takže jsem se obával nějaké vyčpělosti, či snad prázdného kýče, ale obal té desky zase říká něco zcela jiného. Hovoří k nám skrze fialovou mlhovinu zpoza ostrého rohu neznámého tělesa. Trochu to vypadá, jako když si loď proráží cestu mlhavými klidnými vodami. A ten klid je řekl bych docela klíčový.

Jak poklidně album začíná, tak o to více stoupá nervozita, kdy přijde ta obligátní smršť s lomozem všech nástrojů v první vteřině. Však to znáte, to dělá každá kapela, co chce hrát tvrdě. DWEF na to jdou skutečně pozvolna a o to je ten nástup intenzivnější a pravda i účinnější. Už jsem určitě někde psal, že kapela jde na věc trochu jinými kroky, než může být běžně zaběhnuté. Možná i proto jsou některými fanoušky cíleně přehlíženi, protože ten jejich způsob práce s black metalem je jiný a přitom typický zároveň. Ale jde jim to už roky naprosto skvěle a mě osobně to baví a je mi jedno, že se o takové kapele píše třeba i ve Sparku, já to těm chlapíkům přeju, protože z muziky cítím upřímnost.

Kouzlo jejich tvorby spočívá v perfektní práci s kytarou a jednotlivými harmoniemi, ale i ten sebelepší riff by bez výtečné salvy zpoza baterie nemusel plně vyniknout. Všechny tyhle atributy tady jsou a skoro se zdá, že ty nejlepší ostré náboje jsou vystříleny během první skladby. Jenže zralost tvorby hovoří jinak. Věc jménem Am Rande Der Dunkelheit se totiž od začátku vykresluje jako jedinečný most mezi všemi milovníky black metalu. Je to spojnice mezi klasickými sypacími vyhlazováky a novodobými řekněme poslechovějšími prvky, kdy si kapela hraje s detaily. Říká se tomu asi post-black… To máte jedno, tady stejně jde o kouzlo okamžiku a přítomnosti, kdy se necháte drtit nádhernou palbou kopáků a kůži vám příjemně smirkuje perfektní včelín.

První věc, co vás jasně kopne do xichtu, je song Immortal. Aplikace Massive Attack a jejich Angel do black metalu. Propojení čistých zpěvných vokálů a káravé nervozity, kdy přemýšlíte, jestli tohle není spíše dílem Atrox nebo Manes. Jenže nástup hrubých pasáží vás strhne někam k Nocturnal Depression. K týhle věci se až nezdravě vracím. Ty emoce vás prostě svážou a nenechají v klidu, za to vám ručím.

S Morgen se zas vrátíte do klasických vod Der Weg Einer Freiheit a zejména k uhrančivému mámení jejich melodií. Přelévání pocitů od radosti k beznaději je tak hmatatelné a zcela přirozené, že se z toho člověk může velmi snadno ocitnout na prahu bezradnosti. Ne, fakt nejde o žádné překombinování motivů a jiných pejsko-kočičkovských choutek. Tohle zní natolik volně a vlastně i klidně (i přes zřetelné ofenzivní tempo), že mi z toho běhá mráz po těle. A podobné to je vlastně skoro ve všech skladbách, které se na desce nacházejí. Výjimku jako další tvoří poslední kousek Haven, který je vlastně i nejkratší skladbou na desce. Je to spíše taková post-rocková depka ve stylu God Is An Astronaut nebo We Deserve This. Celkem zajímavé zakončení alba.

Po jeho dohrání ve vás zůstane pocit, který vyvolává určité otázky. Jako třeba, jestli je to tak dobrá deska, nebo co to vlastně bylo? Některé pocity se totiž skoro tlučou mezi sebou a takový souboj není jednoduché jednoznačně rozklíčovat nasměrováním palce. Jakkoliv jsme si dnes zvykli, že toto vlastně stačí. Chce to víc studie, možná se vnořit do taje textů, ale ze všeho určitě bude fungovat další poslech. V každému případě vám v hlavě zůstane viset již výše zmiňovaná skladba jménem Immortal. Její odlišnost, její gradace, způsob práce s náladou posluchače, zvukové detaily v pozadí a další jevy budou tím pověstným červíkem, který desku může velmi snadno postavit do zástupu těch s jedním hitem. To bych ovšem shledal příliš příkrým a zbytečným ukončením. Osobně to totiž cítím tak, že ačkoliv se mi daná skladba velice zamlouvá a líbí, rozhodně si nepřeju, aby následující kroky budoucnosti skupiny šly touhle cestou. Sem tam svoje desky ozvláštnit něčím takovým ... jo, to bude perfektní, ale aby se pak na takovém plánu stavěla celá další alba… to raději ne. To si myslím, že není vhodné k příslušnosti k žánru a odkazu na svou starší tvorbu. Tohle album ale bude silné i bez té skladby. Možná bude působit i víc semknutě, o to více i uzavřeně a téměř nedostupně. Immortal je prostě element, který bude dráždit, podobně jako tomu bylo kdysi se skladbou Phoenix u Satyricon. Jenže Němci kontroverzi určitě nevyvolávají, protože ji necítím. …no tady už rozhodne asi jen individuální prověrka…

V každém případě je tahle deska velmi zdatným hráčem a bude budit dozajista patřičné vášně, což je jenom dobře. Kapela se vyvíjí naprosto úchvatně a dává si na svých albech opravdu záležet. Nechci, aby to vyznělo, že jde o nějaký intelektuální black metal pro generaci fanoušků, kteří se rozhodli žánru fandit jen proto, že trochu smrdí nebezpečím a jakousi mysteriózností. Ten žánr je komplikovanější, než se může zdát. Je pak celkem složité si v něm vybudovat pevné postavení. Der Weg Einer Freiheit se to však daří a já jim držím palce.