Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou alba, která je lepší nechat trochu uležet v chladu a temnu, dopřát svým rozvířeným myšlenkám klid a až s odstupem času vyhodnotit, jestli se pod tvrdou slupkou nahrávky nachází šťavnatá dužina. A jsou taky alba, která zůstávají ležet ladem v koutě, protože se k jejich poslechu musí člověk vyloženě dokopat. Loňské album Opium od rumunského tělesa Descend into Despair lze zařadit do obou těchto kategorií - jenže zatímco v té první stojí jednou nohou, v té druhé vězí až po pás. Dokopaný jsem už jako slávista a stejně jsem z těch převážně vynucených poslechů nevytřískal víc než převládající vlažný pocit nenaplnění. Čím to?

Zašlápnout nahrávku jako nedopalek nekvalitní šminky z Východu, to by bylo příliš snadné a hlavně by to nebylo fér. Descend into Despair hrají hru, jejíž pravidla se jim možná trochu vymkla z rukou, ale na lámání hole si netroufám. Na Opium se prezentují funerálním doomem, jehož výpravnost atakuje extrémní žánrové úkazy typu jednoskladbových nahrávek Monolithe nebo těžkých hokejových třetin veteránů Esoteric. Na Opium je dvacetiminutovka pokořena jen jednou, ale zbytek je fakt o fous a všechny tři vály na hodinovém albu jsou příkladným karamelovým samospádem, který klesá rychlostí stalaktitu. Skladby by klidně mohly tvořit jeden souvislý celek, tak jsou věrné jednotné pochmurné, snové náladě.

Výrazové prostředky kapely jsou na poměry funeral doomu bohaté a nahrávka boduje svou pestrostí. Největší podíl na oné pestrosti mají bezesporu klávesy a syntezátory, které si hrají svou vlastní superligu. Kdykoli se situace uklidní a prostor zaplní klávesový motiv, případně v tandemu s kytarou, magie okamžiku udeří mocnou silou. Ale i v plné palbě dodávají klávesy a syntezátory celku čarovné kouzlo. Jejich dominantní postavení a využití ve mně vyvolává asociace na Mar de Grises, jen s tím rozdílem, že chilské kombo je strop, k němuž mají Descend into Despair ještě daleko. Uhrančivost závěru skladby Antumbra nebo předfinální fáze poslední Dis(re)member však jako příklady dokládají, že i Descend into Despair umí vyskočit vysoko. 

Na táhlé a pomalé skladby, které se plahočí s těžkým závažím na krku svou naditou minutáží, se příznivec stylu jistě naladí snadno, ale připravit se na nevyrovnaný přísun nápadů je větší oříšek. Opium sice umí silně zahořet, ale kromě toho taky občas slabě doutná. Úvodní ženský monolog ve skladbě Ensh(r)ine je takovou první nedomrlou kaňkou, která mě irituje a na vtažení do děje si musím počkat minimálně do gatheringovského vícehlasého podkresu, kde se konečně začínají slibně stahovat mračna.

Za záhrobní vokál, který zpěvák vytahuje z těch nejhlubších dutin svého těla, bych klidně ruku do ohně dal, ale pasáže s čistým zpěvem mi moc nevoní a je to důvod, proč závěr alba, kde se zpívá dost, vyšumí do ztracena. K tomu pár hluchých míst, které stejně jako slepá skvrna nezobrazují žádné podněty ke zpozornění a výsledkem je nahrávka, která se místy sice dotýká hvězd, ale taky se šourá vyprahlým kaňonem. Následky vidím jasně - jakkoli uznávám, že Opium má své kvality a že mě někdy dokáže zhypnotizovat, motivaci k dalšímu poslechu hledám s obtížemi. Zkrátka druhá kategorie.