Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokoušet smrt spolu s Destroying Divinity, znamená být jí maximálně nablízku, protože tahle jihomoravská parta dámě s kosou náramně rozumí. O tom by měl být přesvědčen každý, kdo má kopnuté pod postelí aspoň jedno album této grupky, na deathmetalové prázdniny jezdí za oceán a viděl aspoň jednou umírat babičku napojenou na nemocniční aparuturu prodloužené agónie. O mrtvých jen dobře, ale nedá mi to, abych nevzpomněl jisté nesrovnalosti uvnitř kapely, takže i v případě Destroying Divinity to v jednu chvíli vypadalo na brzký odchod na onen svět. Ale nestalo se, a to, co namísto toho následovalo, tedy nové album "Hollow Dominion", jen nahrává myšlence, že tahle bruska zkrátka nebyla na poslední zatažení opony připravena.

Destroying Divinity potěšili své věrné a všechny, co prahnou po kvalitním death metalu, svým nejdotaženějším dílem. Jako by další čtyřletá prodleva (u DD je nutné si na další desku trochu posečkat) nabrala ještě více techniky a zhýralé brutality a proměnila je v jeden hříšný monolit. Zaslepená nadvláda světa sebou šije v rytmu spojení technických dovedností, promyšlených postupů a nekompromisní kletby na všechen bordel planety. To vše v mírně rychlém, nebo středním pohybu směrem ke zkáze.

Rád bych zmínil, že nejsem žádným velkým fanatikem deathmetalových klišé, ale někdy se stane, že je třeba vstanout ze židle a prohledat hrdlo, zda-li v něm nezůstala infekce od minule. A právě tento proces se po dlouhé době opakoval s novinkou Destroying Divinity. "Hollow Dominion" nadále čerpá z americké školy brutality, ale především má v sobě něco, co lze nazvat zvráceným režírováním cesty za exitem civilizace. Je to tam, je to plně funkční a je to uvěřitelné. Novinka je řízená destrukce, evidentně s rozmyslem a vůlí přesvědčit o tom (i ne zcela standardního) posluchače.

Kapela sáhla po lepším labelu a zdá se, že má na chvíli vyhráno, protože solidní Lavadome jistě předčí předchozího vydavatele. Obal je také nad úrovní běžné deathmetalové produkce, má své kouzlo a atmosféru. Vrátím-li se ještě k pocitu, který z "Hollow Dominion" mám, budu mluvit o téměř hodinářské práci s přesahem. Sklony k drobné disharmonii, v kombinaci se strojovou přesností paní smrtky, dodávají nahrávce šmak a ne překombinovanou roládu, která nijak nechutná, ani nijak nevoní. Destroying Divinity na sklonku roku 2014, to je kapela na vrcholu svých sil a se slibným materiálem, jež může inspirovat ostatní česky uprděné kapely, které se domnívají, že prohánějí svět, ale přitom spíš prohánějí posluchače nad záchodovou mísu. Je tu příklad kapely, která to má srovnáno po všech stránkách a je úplně jedno, odkud vítr vane. Respekt!