Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přístup k Devinovi jsem na posledním kvartetu alb zvolil vyloženě odevzdaný. Odevzdaný v tom smyslu, že vkládám svoji ruku pod vedení tohoto pána a nechávám se volně provádět jeho přebohatým světem. Někdy jsem z toho či onoho díla nadšen, jindy prosviští a nezanechá hlubší dojem. Je to o pocitech a konkrétních náladách. Rozhoduje se nahodile, vítěze určují maličkosti. Není tomu jinak ani nyní. Devin je umělec, o tom žádná. Každý umělec má silné období, někdy je v útlumu a neví kudy kam. Tu geniální myšlenku zmrší, jindy dílo nedokoná dle představy své, neb se pro něj stane za mžik nezajímavým, než se ho podaří zaznamenat pro druhé.

Jsem rád tomu, že Devin netříští své aktivity pod různé projekty a vše poctivě zastřešuje svým jménem. Má to i svoji logiku při nastolené kadenci alb. Devin chce být komplexní osobností na hudební scéně. Jakou cestu tedy vykonal Devin tentokráte? Rok po čtvrtém dílu cyklu a velkohubých prohlášení, že s metalem už nechce pracovat, neb by to z jeho strany nebylo seriózní, přichází pokračování "Epicloud". Album mohu směle označit jako konglomerát jeho snažení pod etiketou Devin Townsend Project. Ke slyšení jsou fragmenty ze všech alb, vydaných pod touto značkou. Popová hravost „Addicted“, intimní prog rockové „Ki“, kovové třísky „Deconstruction“ a relaxace „Ghost“. Nechci říct, že nyní jde o kopírku, ale slabé východisko, možná logické, především ale laciné. Epicloud je matematický příklad, kdy výsledkem je průnik všech čtyř jmenovaných celků.

S opuštěním metalu nadobro Devin narazil. Je ho poskrovnu, ale stále tam je. Townsend tento výrazový prostředek potřebuje, aby skladby dostávaly náboj, kontrastovaly s jemnějšími. Především v Devinovi stále dříme saň, která musí přebytečnou energii občas vychrlit, aby žár jejího nitra časem nepoužívání nevychladl. Devin opětovně zkrotil své touhy po zajímavých hostech a uskromnil se do klasické pětičlenné sestavy, kde pátým "kolem" u vozu je éterická Anneke van Giersbergen, v poslední době častá spolupracovnice Devinova.

Townsend poprvé sahá ke gospelovým sborovým variacím. Jakmile na ně plynule navazuje Anneke, je vymalováno od prvních minut. Townsend tvoří své kompozice jako stavitel. Začíná poctivými základy, dostatečně masivními, aby na nich ty stovky nábalů mohly figurovat, aniž by došlo k jejich rozdrcení. Často dochází k hrátkám s melodickými hříčkami, rytmika koriguje směr a není dopředu čitelná. Devin působí jako glosátor, vytahuje si podle potřeby styl hudby, který se mu právě hodí do koláže. Trochu paralela s Tankianem.

Epicloud mi však nevoní v mnoha směrech. Zásadně mi vadí, že titulní skladba, podle níž je pojmenováno album, se nachází jen na vinyl verzi. Netuším, čí to je tah, zda Devina, či firmy a managementu. Na druhou stranu to chápu. Lidé, kteří chtějí umělce finančně podpořit, v poslední době raději volí vinyl. Dalším nepříjemným faktorem je opakování se autorovo. Devin momentálně přešlapuje a Epicloud je pouze opakováním sebe a kombinováním alb zmíněných v úvodu této recenze. Neříkám, že hudba jako taková, je špatná. Pouze není tak neočekávatelná a silná, jak je (bylo) u tohoto hlavouna zvykem. Inklinuje se dosti k "jednoduchosti" a pouze vrstvení vlastních řečených významů.

Albu naštěstí vévodí pestrost skladeb a střídání nálad, po návštěvě amerického gospelu není problém prodělat v lunaparku famózní jízdu na horské dráze, bohatou na serpentiny, rafinované úskoky, pády a výjezdy. Devin se nesnaží jen o složitost, ale naopak o absolutní jednoduchost a dětinskou hravost. Neschází akustické ukolébavky, které postupně nabírají na intenzitě a nábalu vrstev. Tu na vás hupne čistý fešný pop, aby byl následně zakován do kovového, majestátného futrálu. Takových kontrastů je album plné, přesto bych byl šťastnější za nějaký posun, nebo avantgardnější řešení.

Kdo má zájem nahlédnout Devinovi pod pracky, měl by koupit de-luxe verzi, kde se nachází různé skladby ve stádiu demo verzí. Popravdě nic speciálního tu ke slyšení není, povětšinou jde o základní kostry s prvotními nápady. V kontextu hudební scény se jedná o výživnější materiál, než jaký produkuje nejedno dříve drsné těleso, nyní brkající na strunu jemných nálad. Nemluvě o bývalých novátorech, nechtějících trvale asanovat vyčpělé továrny strachu. 

Epicloud mě příliš nenadchlo, míjím se s ním. Takový pouhý standard, kterého Devin dosáhne, i když nechce. Mezistupeň? Nevím. Doufám, že ano. Novinka mi je nejsympatičtější v okamžicích přívalů energie, nebo kontrastů jednotlivých skladeb. Zároveň je smrduté, když působí jako přímé odštěpky předešlých čtyř alb. Rodokmen těchto skladeb je zcela jasný a na takový second hand nejsem zvědav. U Townsenda očekávám více. Přesto věřím, že na mnohé příznivce hudby může Devin působit naprosto jinak a způsobovat závratě kvality.