Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Devin a jeho nová deska, to je věc, která vždy vzbudí poprask. Mám za to, že Devin se stal postupem času jistým fenoménem - a tím i určitou sázkou na jistotu. Jeho současný status jej pasoval do role tvůrce, od kterého lze očekávat zaručenou kvalitu. A Devin tohle víceméně splňoval od roku 1996, kdy nahrál prvotinu Punky Brüster – Cooked on Phonics. Co je na tomto procesu nezvratné? Že se to prostě jednou poprvé nepovede, že dokonce nahraje prakticky zbytečnou desku.

Máme tu pokračování o emzákovi, který na dohled naší Země prohlásí obávané "your universe's ultimate cup of coffee". A pak je podávaným šálkem natolik zhnusen, až na Zemi podnikne útok. Pokračování je to ale natolik nafouknuté a epické - ve všem větší, hlučnější a ukecanější - až slechy bolí.

Z² připomíná akční blockbuster typu Transformers od Baye. První díl baví svou originalitou, zbytek kyne do obřích rozměrů a podstata se ztrácí.

Starý koncept Ziltoida, hnaný automatem, byl velice dobře promyšleným konceptem. Townsendova hudba měla od všeho kousek – svou hitovost i svou složitost. Tedy obě strany mince jednoho tvůrce, který má především dvě polohy – tu lehčí a tu disharmonickou a složitou. Nový Ziltoid je plný chorálů, natahovaných stopáží a ačkoli to všechno dokáže znít dobře, deska se rozpadá a nedrží pohromadě. Devinova idea nahrát „heaviest thing he's ever done" se prostě trochu vymkla z kontroly.

Tyto dojmy mám z desky Dark Matters, která se výrazně odlišuje od světlé Sky Blue, druhého disku pod konceptem Z². Sky Blue je brána jako deska od Devin Townsend Band a zároveň zapadá do Ziltoidího vesmíru. A zní jako b-strany singlů z Epicloudu, jako věci, které se nevešly, protože prostě nebyly dostatečně silné. Sky Blue jsou poměrně klasické písňové zážitky sloka-refrén, podpořené Devinovým smyslem pro akceleraci – tedy vytvořit hit s až neuvěřitelnou lehkostí (vždy, ze všeho a všude). Což je sice kladem, zároveň se to ale rovná rychlé oposlouchatelnosti.

První dojmy z dvoudesky byly kladné. Sky Blue jsem chápal jako jisté pokračování tvorby na Epicloud. Dark Matters jsem od začátku nepobíral. Devin přišel s velmi odlišnou stavbou skladeb a stylem, který se nijak nepodobal prvnímu dílu. Bylo to zvláštní pokračování, plné dezorientací a překvapení. Postupem času jsem se prostě dostal do stavu, kdy mne oba disky přestaly bavit.

Jedna věc je jisté očekávání – podobný koncept, nějaký posun ve stylu, věcí druhou je to naplnit, což není nikdy jednoduché. Zvláště u tak silného počinu, jakým byl Ziltoidův start. Devin měl už v roce 2013 vymyšlenou ideu pro nějakých 70 skladeb, z čehož vzniklo cosi monumentálně zvláštního. Jako by toho bylo příliš moc i příliš málo zároveň. Invence je stále obrovská, ale chybí jí spád, promyšlenost, nějaká větší myšlenka. Jeden disk plný popově nasládlých písní hitovosti Addicted (Anneke tomu dodává opravdu hodně) a druhý disk epičnosti a urputné snahy odvyprávět s nadsázkou svůj příběh. A nějak to nevychází ani u jednoho.

Nový Ziltoid mi docela připomíná Devinův The Retinal Circus. Tedy, že všechno je jedna velká cirkusová show, plná zábavy a nadsázky, která se nebere ani trochu vážně. A to svým způsobem není kritika, samotná show byla kompletně dotažená a byla přesně tím, čím měla být. Celý koncept Z² je i přes mou kritiku nadprůměrnou tvorbou, která je i nadále zcela nenapodobitelná a svým způsobem fascinující. I přes slabá místa jde stále o něco, co budí respekt – tolik vokálních linek a prolínajících se kytarově-klávesových hrátek, nápadů a změn umí vytvořit jen málokdo (z metalové scény asi nikdo). Já pevně věřím tomu, že Devin bude i nadále tvořit díla, která si respekt zaslouží. Tohle je ale slabé. Umí to totiž, chlapec, líp.