Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S ročním zpožděním si připomínáme comebackové šlehnutí do strojnických plošin frankfurtských fabrik. Loňského října konečně DIE KRUPPS kápli božskou a zase otevřeli svůj chladný chrám surové elektroniky, kterou svého času dost mocně poháněli metalovou kytarou a svůj již tak intenzivní sound hnali ještě do většího extrému. Tentokrát však metal nečekejte, není na pořadu dne. Za rozhodnutím dát vše po letech do pohybu stálo především vzplanutí pro celkový pohled dozadu. Je tedy logické, že poslední album mělo za úkol posbírat vše podstatné z bohaté tvorby kapely a vymačkat ze štavnaté historie samostanou desku. Tak se také stalo, ale mluvit o nějakém kompilátu na první dobrou rozhodně nelze. Výsledkem je album plné výrazných elektro bodyčeků, které vykopaly především dávný pravěk DIE KRUPPS. Jak v rodné němčině, která na albu převládá, tak v řízném EBM, které celou desku ukázkově žene.

Bublající analogy, strojové tempo, elektronická podstata. "The Machinists of Joy" je oslavou elektroniky, kytara je v pozadí a pokud dostane prostor, tak funguje vyloženě jako doprovod a nejsilněji zazní v rammsteinovsky úderné singlovce "Nazis Auf Speed" z druhého disku, kterou si můžete poslechnout díky válečně - vyšňupanému klipu. Myslím, že se vážně povedl. Když už jsme se dostali až k doprovodnému disku, nemluvme o něm jen jako o podpůrné, či remixově pokřivené verzi disku prvního. Právě úderný začátek dává jasně najevo, že tady není místo pro žádné velké experimenty, jako spíš pro praktické zajímavosti. "Panik" je punkově elektronická rychlovka s Métal Urbain, po které přijde na řadu odlehčenější kousek "Sans Fin", aneb kooperace s věčně pochodujícími Dernière Volonté, což lze poznat, aniž je nutné číst nápovědu za názvem songu. Další velmi dobrá věcička. Ne ne, disk dva není jen plácnutím do vody, když už se hladina uzavře po spolknutí klasické verze alba, ale pěkně vypečená dvacetiminutovka, kdy s DIE KRUPPS šijí všichni čerti. Takový Claus Larsen by o tom mohl povídat...

Klasická verze je čistá EBM hlukařina s ostře bodajícími synťáky, do kterých Engler zřetelně frázuje své strojírenské vize. V podstatě co skladba, to silný motiv, chcete-li hitově potenciální průvodce albem. Jede se v tempu, jede se v jedovatých obrátkách a plive se stará dobrá rez skrz plot staré továrny. Pokud jsem v případě "Panik" vzpomínal punk, tak ten se vlastně nese většinou alba, které je ostré jak břitva a působí vytrvale rebelsky. Nutno dodat, že chlapi i na stará kolena umí zazlobit a dávají to znát. Na druhou stranu, čekat jen uštěpačné sekvence elektronických etud by bylo poněkud krátkozraké. DIE KRUPPS umí být rozmáchle epičtí, symfonicky nakrklí a hlavně na počkání chytlaví. Vše samozřejmě pod závojem temnoty, někdy až bizarně vystínované smyslem pro nadsázku. Je pravda, že první disk začne po chvíli působit poměrně jednotvárně, ale z bryndy jej tahá právě schopnost produkovat silově líbivé kompozice. Staré dobré kopance od starých dobrých retro mašin.

Na DIE KRUPPS jsem trochu zapomněl a myslím, že jsem v tom nezůstal sám. Rok se s rokem sešel a cítil jsem neodkladnou nutnost si "The Machinists of Joy" připomenout. Tento comeback patří rozhodně mezi ty povedené a byla by škoda na něj neupozornit. Myslím, že většina EBM fanatiků musí být, když ne přímo ukojena, tak aspoň příjemně polehtána na svém eletronickém vedení skrz tento žánr. Kult je zpět a je to cítit.