Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Diligence - Amendment (EP)

DiligenceAmendment (EP)

Sorgh27.10.2014
Zdroj: CD (DGCD 01)
Posloucháno na: Technics SL - PG 390/ Dual CV 1400/ JVC SP - D302
VERDIKT: Diligence přísahají na čistý death metal, v jehož vypreparované dutině tluče srdce zběsilým rytmem bez náznaku arytmie. To s sebou nese klady i zápory.

Mladá kapela Diligence si celkem nedávno prošla složitou stabilizací sestavy a nyní se posluchačům snaží dokázat, že se situace ustálila a dozrál čas pro touženou tvorbu brutálních sonetů. První vlaštovku v podobě singlu z roku 2012 letos následuje debutní EP pojmenované Amendment. Co přináší, čím nás ohromí?

 

V prvé řadě si užívám dojem, který ve mně vyvolává hezky ztvárněný obal. Sice mi uniká význam podivného svářeče na přední straně, ale co se týče grafiky - decentní kombinace tří barev (nechám na vás, jestli černou považujete za barvu) a solidního bookletu s texty - nejde být nespokojen. Je to skromné, elegantní a zkrátka pěkné. Hudba už s elegancí nic společného nemá.

 

Diligence přísahají na čistý deathmetal, v jehož vypreparované dutině tluče srdce zběsilým rytmem bez náznaku arytmie. A tady pro mě nastává snad největší problém desky. Rytmus, který se z desky hrne ven, je monolit. Jakoby jste nastavili metronom, jednou rychleji, jednou zvolna, ale ve výsledku stále stejně, úder za úderem. Bubny jsou strašně jednoduché, odmlátí svoji práci od začátku do konce jako robotu, bez špetky nějakého nápadu. Někdy si trošinku povyrazí, třeba se mi líbí pokus ve druhé skladbě, ale je to spíš jen takové nesmělé klepání, hlavně nikoho neprobudit. S takovým základem se těžko pracuje, rozehřátý kulomet v záběhu se nedá poslouchat moc dlouho a mladý kmínek atraktivity se brzo láme u své paty.

 

 

Úplně jiná liga je zpěv. Zvířecí growling, který vyvěrá z hrdla zpěvačky Daniely, je chorobně návykový a uši z něj mokvají jedna radost. Daniela s gustem vymetá hluboké rokle pekla, ale často a ráda sahá i k vyšším patrům lesního porostu, kde mi svým škrékáním připomíná čuňátka Isacaarum.


Ostatní už je standardně odvedená práce. Sem tam nápad, hodně použitého zboží a brzo prázdný krám. Nástroje solidárně spolupracují, spíš se drží pohromadě než že se chtěly rozkutálet po studiu. Díky rifům mají skladby pevnou strukturu a ani jednou jsem na ploše dvaceti minut nepocítil touhu po mapě, tak snadná je orientace v terénu. Z těch zajímavějších momentů stojí za zmínku závěrečná skladba Withering Lethargy, která se pokouší chytit za šos melodickou inspiraci a vnáší do šedého rytmu odlišné tóny. Jinak by bylo marností čekat něco vyloženě objevného, k průkopnické víře chybí ta správná bible. Ale všechno se teprve rozjíždí a v tuto chvíli stačí vědět, že Diligence ukotvili sestavu a natočili životaschopný matroš. Uvidíme, jak to půjde dál.

CD Diligence


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky