Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dimmu Borgir - Abrahadabra

Dimmu BorgirAbrahadabra

Jirka D.16.10.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Tváří v tvář předchozímu materiálu musím uznat, že se to u mě Dimmu Borgir lehce spravili. Dokázali nahrát poslouchatelné a přijatelné album, o kterém se aspoň místy dá říct, že dokáže pobavit. Přesně jak stojí ve scénáři...

„Tak nám vyšla další deska od Dimmu Brorgir,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. „Která deska, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „ já si pamatuju dvě. Jednu, nějaký Death Cult Armagedon, a potom znám ještě In Sorte Diaboli. Vobě nestojí za nic.“ „Ale milostpane, ta nová Abrahadabra, jak vo ní teď všude mluví.“ „Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „ to je dobrý. A kdy se to, těm Dimmu Brorgir, stalo?“.

 

Jo, kdypak se to stalo? Nový počin Abrahadabra vyšel 24. září a už je ho všude plno; očekávání bylo předem cítit na každém rohu a od značky Dimmu Brorgir se samozřejmě očekává, že vzbudí zájem u dost široké základny posluchačstva. A pokud jde o můj vlastní zájem, ten byl navíc zvýšen očekáváním něčeho lepšího, než poslední dva pokusy, které dodnes nemůžu tak úplně vstřebat (ten druhý v pořadí podstatně víc). Pravdou ovšem je, že Dimmu Brorgir nepatří zrovna k mým top-kapelám, i když jejich starší nahrávky si občas pustím docela rád. Nedokážu přesně určit, jestli to bylo vývojem kapely nebo mým hudebním směřováním (asi směs obojího), ale od jisté chvíle jsem přestal být tak nadšený a při poslechu se mi místo zatajeného dechu loudil do tváře úsměv. Ono všechno přehnané se časem stává groteskní a nějak tak jsem začal vnímat i Dimmu Brorgir. Celá ta zlá image, temnoty, pekla, satani a padlí andělé mě už přestali bavit a já se vydal hledat inspiraci do jiných zákoutí hudebního světa.

 

Nicméně by byla škoda pustit se nitky už jednou navázané a tak vývoj kapely a nový materiál sleduju i nadále, i když spíš jenom ze zvědavosti a částečně i ze slušnosti, abych snad neurazil. Album Abrahadabra je vyvedeno, jak špatný mrav káže, opět v tmavých a temných odstínech barev. Rohatá hlava na obálce mi připomíná tu, do které se v minigolfu trefuje míčkem, ale pravý smysl bude asi jinde. Běžná edice obsahuje deset písní, ale jsou k dostání i různé více vybavené edice, které si člověk pořizuje podle toho, za jak moc zarytého fanouška se považuje.

 

Po prvním poslechu mi v hlavě zůstala pouze jedna jasná myšlenka a to přejmenovat kapelu na Dimmu Brorgir Orchestra. Velká spousta symfoniky je obsažena snad v každém kousku nahrávky; hřmotné orchestry, sborové zpěvy a podobné kousky (které dneska prostě letí, to si přiznejme) jsou v tomto albu doslova napěchovány. Druhá myšlenka, která se mi tak nějak mlhavě rozprostírala v hlavě, bylo zrušení označení „kapela“, protože dílo je podstatně víc než cokoliv předchozího komplotem mnoha lidí – muzikantů všech možných profesí, takže výsledek připomíná spíš hudbu k nějakému bu-bu-muzikálu než desku běžné kapely jako takovou. S jistotou lze očekávat bombastická vystoupení a koncerty, které prostě budou uchvacující a dechberoucí pro všechny zúčastněné. Takoví jsou Dimmu Brorgir, patří to k jejich projevu naprosto neodmyslitelně; dokážete si představit, jak hrají někde v malém klubu pro sto padesát lidí?

 

Již obligátní symfonické intro tentokrát nazvané Xibir mě ještě nijak zvlášť nepřekvapilo, tenhle standard si Dimmu Borgir drží už celkem dlouho a bývá příjemným uvedením do dalších kapitol alba. Po dvojce Born Treacherous, kde začínám tušit, že se některé věci budou ubírat jiným směrem, přichází Gateways, pro mě píseň číslo dvě na desce. Skvěle zvládnutý ženský vokál, který dokáže posluchače chytit a pořádně s ním zatřást, dokáže bavit. Přes Chess With The Abyss, příjemnou a pro tohle album typickou píseň, se přenesu ke kapelo-titulní Dimmu Borgir, pátému a nejlepšímu počinu. Nevím, jestli něco podobného dokáže dát dohromady jeden člověk, nebo kolem toho skáče tým lidí měsíc, ale spojení melodického metalu, lehčího orchestru a mohutných, podmanivých sborů v této písni je prostě výborné a s velice lehkou vzpomínkou na Haggard se nechávám bavit a unášet. Pak už má soustředěnost upadá, respektive nepřichází nic, co by ji dokázalo podráždit v takové míře, jako dvě zmíněné písně. Z nastalé letargie jsem vytržen až devátou Renewal a to jenom proto, že mám pocit, že mi někdo vyměnil CD v přehrávači za poslední Cradle Of Filth. Ne ne, jsou to stále Dimmu Borgir, jenom jsem se nějak zamyslel...

 

Deska se končí tak nějak neurčitě, nezáživně. Kromě zmíněných bouřlivých orchestrů nic nového pod sluncem, jen místy se chytám a zvyšuji pozornost na něco zajímavého (třeba střední část osmé A Jewell Traced Trough Coal), ale jinak mě namísto temnot a pekla obestírá průměrnost a marná, zlá snaha. Nebýt slušných hitovek Gateways a Dimmu Borgir, asi bych tohle album tak často neposlouchal, uvidím, co ukáže čas.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky