Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Dirge - Elysian Magnetic Fields

DirgeElysian Magnetic Fields

Jirka D.18.9.2011
Zdroj: mp3 (192 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Jedna z povedených desek jarní sezóny, která stojí za povšimnutí nejen u fanoušků podobných žánrů. V mých očích Dirge potvrdili svoji pozici a pokračují dál v těžkotonážním tanečku.

Poslední dobou se mi v přehrávači nějak zasekly alba dnes již legendárních Amíků Neurosis a jak apokalyptická nákaza postupně sžírá mou mysl, hranice slepoty se za hrozivého lomozu řítí k zemi a ukazují se mi další světy možných cest a přístupů. Jedním takovým světem jsou i francouzští Dirge, kteří se za tu již poměrně dlouhou éru svého fungování etablovali na scéně atmosférické sludge / doom mašinérie a jejich jméno se stalo uznávaným fenoménem. Větší pozornost napříč hudebním světem si právem zasloužili nahrávkou Wings Of Lead Over Dormant Seas z roku 2007, která sklidila mnoho pochval a tak se celkem právem čekalo, jaké další vize k nám tito muzikanti přihrnou s následným albem.

 

Fanoušci čekali čtyři roky až do letošního jara, kdy francouzské rekviem promluvilo znovu a opět řečí ubíjející, ponurou a dusící už v zárodku každý plamínek naděje v rozverné příběhy. Vize neveselá, zmar všeho a všech je tu cítit v každém tónu, v každém zvonivém úderu paliček, v každém Marcově slově. Elysian Magnetic Fields vyšlo letos v dubnu a to v digipakové edici zahrnující osm skladeb a nebo v edici 2-LP, kde je o jednu skladbu navíc, vtěsnanou na pozici šestou. V obou případech se pohybujeme přes jednu hodinu muziky, která na optimismu nepřidá.

 

Hudba Dirge patří k těm, na které si dělám patřičný prostor a vymezuji chvíli, kdy si zvenčí nepřipouštím žádné další podněty. Podobně to mám i s takovými ISIS či Cult Of Luna; tyhle bandy si řadím do společného ranku kapel, které dokáží z běžného stmívání a všedního podvečera vykouzlit tajemný okamžik přetékající náladami a pocity. Právě v ten moment nastává nejlepší chvíle i pro poslech dnešního alba, v podvečerní dobu jakoby unavené tělo i mysl dokázaly lépe vstřebávat sílu okamžiku, každý záchvěv strun i vzletnou a zároveň temnou atmosféru nahrávky. Její tempo neruší, nevytrhuje ze zamyšlené odevzdanosti, pouze se střídají pocity, vzdouvají se emoce a přitom do mě vstupuje vyrovnanost a pohoda ... stále ležím na zemi, oči zavřené a nechávám se kolébat touto hudbou. Zvláštní, ale při poslechu Elysian Magnetic Fields se mi navzdory všem apokalyptickým vizím vkrádá na mysl nebeský klid, libuji si v podobném vrstvení kytarových ploch, promyšlených náladách a pulzující síle. Hudba promlouvá zcela přirozeně a získává si mě snadno, uvěřitelně a spontánně. Od prvních tónů, od prvního rozeznění sirén se mi za zády zavírají brány všední reality a přede mnou se rozprostře realita nová, jiná, bez konkrétních obrysů a kontur, ale přesto cítím, že mě tato zkušenost osvobozuje, povznáší a pohlcuje. Je to jiná dimenze, jiná forma bytí, za hranicemi chápání, mimo periferie potemnělého města tlumeně dýchajícího kolem. Tma kolem se pozvolna stává ještě temnější a lidé vůbec netuší, že čas se nachyluje. Ani neví, že by měli vědět a nebo aspoň přemýšlet. Kuřátka v ohrádce, dostatek světla, tepla a zrní a nikdy nevyřčená otázka, proč se nechtějí dívat dál.

 

Dirge přišli opět s hodně povedenou deskou, plnou emocí, pocitů, nevšední atmosféry a hlubokým dopadem. Navzdory tématům a záměrům se pro mě stává podvečerní poslech zklidňující meditací, únikem chtěným a tolik potřebným. Nerad bych se tu pouštěl do probírání jednotlivých skladeb nebo vyzdvihoval některé z nich. Jednak toto album výborně funguje jako celek a potom je pro mě především pocitovou záležitostí, stojící mimo běžná kriteria a vzorce. Tahle hudba vás buď bude bavit, zalézat vám pod kůži a do všech pórů a nebo ji prostě odložíte a odejdete daleko pryč ke svým jistotám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky