Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Disbelief - Protected Hell

DisbeliefProtected Hell

Michal Z14.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Disbelief potvrzují své kvality na death/thrash poli. Věřím, že budou vyhovovat všem otevřeným deatherům a metalistům, kteří hledají hudební laskominy. Po mnoha a mnoha posleších jsem si našel v „Protected Hell“ velmi imponující a komplexní album.

Matadoři německého death metalu Disbelief vydávají po dalších personálních rošádách již osmé řadové album „Protected Hell“. Měl jsem tu čest s předchozími alby „Spreading The Rage“ a „66 Sick“ a nutno podotknout, že recenzovaná novicka je hudebně zase trochu jiná, mírná progrese tvůrců trvá a je lákavá, povzbuzuje znovu se zakousnout do jejich tvorby.

 

Jak už to ale chodí, ne každá změna je ihned chápána a srozuměna dobře. Zářez „Protected Hell“ je nutno pojmout jako řádný flák masa na rožni, ze začátku moc nechutná – je syrový a při obracení vám spadne do uhlíků. Mějte trpělivost, očistěte jej a znovu grilujte, hloubejte a přemýšlejte, jak vlastně chutná. Ve výsledném názoru na album se možná dostaneme do stejného bodu. Album je těžké, ale uchopitelné. Špinavé, přesto přitažlivé. Místy rozvláčné, ale naléhavé a volající vás zpět. Zvolna dostáváte chuť se do něj znovu zanořit a nevyjít.

 

Z alba mám pocity, jaké jsem zažíval u dávných alb Kreator („Renewall“) nebo Coroner („Grin“), v mnoha směrech se v mé mysli stále při poslechu vynořují právě tyto dva kameny thrash metalu (místy mám „podezření“ i na Asphyx). Tímto chci naznačit, že se nejedná o čistý death metal. Lze to povrchně označit jako sexy crossover deathu, thrashe, lehce doomu a sludge metalu. Všechny tyto prvky se na vás hrnou ve zvláště vypečeném tvaru. Nečekejte žádné módní melody skandinávské vsuvky. Tu a tam zaslechnete čerpadlo odjinud, převážně však Disbelief mají od roku 1990 budovaný vlastní rukopis, který jim v současnosti velmi sluší.

 

Album „Protected Hell“ se honosí velmi vyrovnaným zvukem jednotlivých elementů. S chutí je možno vychutnávat vzrušující basovou linku, doporučuji. Celková produkce je špinavější. Pánové nás umějí akusticky rozněžnit, vzbudit mírné obavy a poté do nás napumpovat neskutečnou energii doslova hypnoticko-šamanským způsobem – „A Place To Hide“.  Tato si zaslouží přídomek - nejsilnější skladba alba. Karsten Jäger není typ singera, krytý má jen jednu polohu a mimo klasický řev (přesto mnohotvarý), dokáže přecházet i do dalších poloh mluvozpěvu na čistší bázi. Akustické začátky skladeb death metalové hydře velmi svědčí.  Toho Disbelief využívají měrou vrchovatou. Rytmické linky nenudí a skladba vedle skladby má každá jinou vlastní konstrukci. Místy jsou Disbelief velmi depresivní a vedou nás na scestí žalu a ponurosti. Kytaristé se neštítí psychadelicko-alternativních stěn, což je jen ku prospěchu rozmanitosti alba a jeho chápání. Skladby nikam příliš nepospíchají, většinou mají pomalé nebo střední tempo drtící jarní smýšlení. Ale například taková „Hell Goes On“ přesto trochu toto tvrzení vyvrací a rozcupuje nepřipravené na cáry v rychlejším mlátícím tempu.

 

Na albu je spousta pasáží, které si vás podmaní a zůstanou ve vás, tímto jsou Disbelief identifikovatelní na přemnožené scéně. Vstupuje zde do hry pocit, že vám je s touto upřímnou tvorbou dobře a nepřemýšlíte o opravdovosti hudby, protože ta, která nám je podávána, má vlastní ksicht a cítím, že stojí na pevných základech. Tíživost a hutnost odéru „Protected Hell“ je maximální, vyvážená na gram. Není pomoci jak přestat stále chtít další a další poslech. Záživnost CD roste geometrickou řadou a stále vás vroucně vítá a schvacuje do své moci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky