Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
dISHARMONY  - Cloned II

dISHARMONY Cloned II

Victimer30.12.2014
Zdroj: CD / promo od vydavatele
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Zdánlivě uklidňující pásmo elektronické hudby s bizarními výjevy, které bodají svá žihadla do stínů strachu a pochybností.

Slovenská dvojka Ryby - Headdreamer platí za staré známé tváře blikotající v hologramech elektronické hudby. Tvorba dISHARMONY by se dala nazvat promítáním atmosférických projekcí, do kterých zlověstně vstupují neutěšeně upravené vokály a temná strana galaktických dálek proměnující se v EBM údernost a někdy až industriální krabatění se v těsných prostorách tovární ruiny. A ani osmdesátkové elektronice úplně neodzvonilo. Zvukový soundtrack, který dISHARMONY tvoří, je směsicí pocitů i hudebních stylů, něco na způsob dobra i zla. Tam, kde andělé odvážně slétají blíž pozemské realitě nasát něco lidskosti, někde tam se pohybují dISHARMONY a snaží se tyto proměny nálad zachytit. Dlužno dodat, že docela vkusně.

 

Rozpor mezi klidem a napětím, světlem a tmou a obrácenými póly duše i vesmíru, je vyjádřen skrze remixy, povětšinou blízkých a spřátelených interpretů a v neposlední řadě také vlastních skladeb. Hodinové pásmo elektronické hudby pramení v IDM bezstarostnosti, aby nahrávka svým prosvětlením jen kontrastovala pocitům, jež mají k utěšené realitě vzletnosti jen velmi daleko. Toto spojení se "Cloned II" vine jako nitka po celou jeho hrací dobu. Tak nějak po svém...

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/disharmony.jpg

 

Abychom albu nezůstali nic dlužni, trochu si jej rozebereme, protože některé věci zkrátka stojí za to zmínit. Vlastní skladby jako "Subtronic", úvodní "Blackpointer", nebo třeba "Retrospect", jsou doplněny novými verzemi skladeb projektů jako Fractional, Framework nebo Polygon. Osobně se obracím hlavně ke sklíčenějším a celkově ponuřejším věcem, což docela pěkně splňuje třetí skladba "May God be With You" a proto je mou nejvěrnější přítelkyní na albu. dISHARMONY se daří držet album v jedné rovině, nic zbytečně nevybočuje do té míry, aby to kazilo charakter nahrávky. Vlny vnímání jsou rozprostřeny po celé ploše "Cloned II" do stejné úrovně a jen tak jemně se nechávají otáčet, bez zlomyslných překračování hranic. Jsou tu sice i místa, které mi příliš nevoní a někdy je sprostě vynechám a je pravda, že pozornost občas sklouzne jinam a některé motivy vyšumí a nezaujmou. Přesto tento zvukový seriál vzájemných protikladů má na to oslovit a nabízí solidní paletu elektroniky.

 

Musím uznat, že mne tahle sbírka neživých rytmů a umělých scenérií svým způsobem baví a její společnost čas od času vyhledávám. Právě pro její zdánlivý klid měnící se v nepěkné výjevy, vždyť život sám dnes funguje na podobné bázi. Klid je nám příliš vzdálený, než abychom k němu měli úplnou důvěru. Pro elektronické demokraty, kterým nevadí tma okolí a její občasné zapuzení optimističtějším tónem, je nová kolekce dISHARMONY jako dělaná. Disharmonie nálad, která doprovází slibnou harmonii prožitku.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky