Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Disillusion - Gloria

DisillusionGloria

Ruadek6.10.2012
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Zcela jedinečné album, které je experimentem od lidí, co mají doufám další tak skvělé nápady jako měli tady. Deska je plná ruchů a hluků, death metalu, melodií a zcela nečekaného spojení rytmů z jiných stylů. Pokud někdo dokáže přijít s něčím takovým na druhém albu, jaké bude třetí ?

Na debutním albu Back To Times Of Splendor jsme se dočkali prvotřídního prog / death metalu a dalo se čekat, že se tito pánové vrátí s podobným materiálem, protože jejich kompozice byly v tomto stylu hodně zajímavé. Disillusion se stali už po prvním počinu respektovanou bandou, která si mohla v klidu vydávat stylově podobné fošny a nikdo by neřekl ani fň, ale nestalo se tak. Parta okolo multiinstrumentalisty Vurtoxe neusnula na vavřínech a pustila se do konceptu natolik odlišného, až se trochu zdá, že to nejsou ti Disillusion, co nahráli debutní Back To Times Of Splendor.

 

 

 

Zní to vše prostě trochu jinak. Snad mírně švihnuté System Of A Down (zcela vyšinuté vyhrávky jak z rukou Malakiana), orchestrální pasáže protažené přes efekty, death metalové zuření. Disillusion mají zcela jiný koncept skladeb, kdy rozjezd bývá tradiční, aby se poté zvrhl v až numetalovou pastvu skřípání a hvízdání kytar gradujících do death metalového zápřahu. Tento styl se pro mne stal vzrušujícím, je stále hodně co objevovat, zvukově neskutečně ošetřené. Na albu je asi milion ruchů, příkladem budiž singlovka Don't Go Any Further, ve které proletí vrtulník a navíc jeho ruch je částečně rozkouskován podle rytmu skladby. Hvízdavý nájezd kytar v Avalanche zanikne stejně rychle jako začal, stačí protáhlé naznačení úvodní melodické linky a vše začne zcela jinak. Ovšem není zde pocit elektrifikace, odosobnění, chemie funguje na výtečnou. Celý ten hvízdot zůstal v náznaku zefektovaných kytar a dominuje basa a bicí. Hlasu chybí výšky a basy, středová osa ekvalizéru je vytlačena na maximum a máme dojem, že nevíme, jak to bude pokračovat. Refrén je mohutný a vše se vrací.

 

Mým favoritem je Aerophobic, matoucí tělem. Začíná chorály, pak se zbortní chrámové oblouky, všude teče krev, rachot elektrických kytar je všudypřítomný. Až taneční rytmus bicích s basou a klasicky utopený vokál, který je přesto všude okolo. Kytara rejdí jako šílená, občas se přejde do metalového zápřahu. Naprosto čisté vokály v refrénu překvapí, zaujmou, nakopne je rytmus, co zrychlí a vše poposkočí dál. V tom jsou Disillusion opravdu výteční. Když se ale přibližně v půli skladby zdá, že vše pomalu končí, rozjede se až jazzový rytmus a velmi originálně pojatá klávesová mezihra, aby se skladba dala do pohybu opět jinam. Takový ten post-rockový hluk, valivá stěna kytar. A než se utopíme, zjistíme, že jsme zase zpátky. A takhle nějak překvapivě a originálně se to má se vším.

 


 

 

Gloria je zvláštní album. Jede si v rytmech zcela mimo styl, v jakém kluci plavali kdysi. Album nemusí být po chuti každému, protože jde zcela jiným směrem. Nikdy nezůstane na jednom místě a ač Gloria působí jako jednotný celek, tak každá skladba je jiná. Nikdy nevíte, co se bude odehrávat dál. Disillusion si především vyhráli se stroječky a mašinkami. Každá věc, každý nápad, vše je velmi dobře ošetřeno elektronikou a nebo je naopak zcela bez ní. The Hole We Are In je dokonce ve svém závěru zcela v rytmu automatu s hutnou baskytarou, co pobrukuje kdesi vespod.

 

Disillusion nahráli experimentální desku, která nezůstala kdesi v půli cesty (jak se někdy stává), ale kluci se tu ukázali jako velmi schopní inovátoři. Je tu tolik nápadů, že je to možná až ke škodě (protože takovou porci ruchů a stylů zvládne asi málokdo), přesto pokud se člověk naladí a pojme, nebude litovat. Vurtox zpívá stále výborně, jen by možná nemusel svůj zpěv skrývat do krabiček a efektů tolik. Stále je to pán, co se podílel na všech textech, nahrál většinu nástrojů. Budiž mu stále věrná ona kreativita a trochu i dovaha pouštět se do dalších takových věcí, jakou je i Gloria. Deska částečně symfonická, elektronická a i metalová. Temná, vymazlená jako králíček Azurit, a zatuchlá jako králíček Azurit, když ho opustíte na pár dní v koupelně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky