Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Divine Heresy  - Bringer of Plagues

Divine Heresy Bringer of Plagues

Michal Z9.9.2009
Zdroj: CD (promo)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Album spoléhající na produkci, učebnicově pokulhává skladatelsky, nenabízí žádný moment překvapení. Akademicky slabý klon domoviny Cazarese – Fear Factory.

Můj milý Dino. Děkuji ti za další blyštivý dárek. Už mě prosím další neposílej, podobných mám už dost. Stručné a výstižné navedení, kudy se budu ubírati při líčení pocitů z nové (druhé) placky formace Divine Heresy, sdružené kolem Dina Cazarese, jenž si své ostruhy vysloužil za činy v domovských Fear Factory. Dino nyní v duchu, více pruhů, více… obsluhuje osmi strunnou milenku…. Bude to stačit?

 

Fear Factory je sousloví, které se neustále vynořuje při potápění se do mohutných hloubek alba „Bringer Of Plagues“. Úvod alba dává ihned signál, kudy se bude vše ubírat a žádný poctivý „faktorista“ nebude mít problém s čitelností jednotlivých songů. Spíše bude trpět. Rád bych si užíval vycizelovaný mohutný zvuk, kterému je nutno vytknout přemrštěné bicí, které do pozadí zatlačují práci Cazarese. Je ovšem pravda, že Dino toho zase tolik nepředvádí, aby dominoval na podstavci. Pouhé recitování z vlastních knih mi zdaleka nepostačuje a urputná snaha podobat se své mateřské kapele, zabíjí celou snahu bez naděje na odvetu.

 

Divine Heresy - „Facebreaker“

 

Nový zpěvák Travis Neal vládne solidním hlasem a jeho variabilita je slušná. Ale ať už to je zpěv, nebo rejstřík bicích, vše se stále úzkoprse drží toho, co už dávno vyprodukovali Fear Factory (FF), nebo se to tomu okatě podobá. Po první skladbě není nutno poslouchat dále, bude už jen přežvýkávána a rozebrána a její komponenty jsou použity do staveb následujících. Snad jediná inovace je roubování metalcoru k melodickým líbivějším skladbám („Darkness Embedded“). Vrtkavý rytmus bicích s mohutnými dvojkopákovými palbami je často až strojově nudný, chladný a po čase je nepříjemný. Ve FF podobné figury byly zapasovány do míst, jejichž atmosféra smrděla chladným industriálem. Divine Heresy jsou jen samoúčelné hraní pro efekt. Necítím z hudby hloubku, jen slušné řemeslo vyleštěné k dokonalosti chirurgického nástroje.

 

Trocha naděje mi doutná při industriálně načuchnuté mršině „Anarchaos“, kterou je možno vynést na vrchol alba, je celkově temnější, uvěřitelnější a bicí nepůsobí tak nelidsky. Kytarové podladěné motivy drhnoucí dno stupnice, ve mně vyvolávají dávné vzpomínky na Panteru a jejich skladbu „I´m Broken“. Druhým silnějším článkem chatrného řetízku je úvodní song „Facebreaker“ se zajímavou neotřelou krkolomnou kytarovou linkou. Komplet písní působí prázdně a zbytečně, pod úchvatnou slupkou se nachází neživý organismus, jehož orgány nepodléhají evoluci, ale klonování.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky