Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První setkání s novinkou Djevel mě docela zaskočilo. Jsou to opravdu oni? Vždyť nás i přes jistou variabilitu sekýrovali s o poznání větší vervou. Místy to byl fakt chlív, dokonalá ledovka. Dnes je to trochu jinak, kapela vsadila na klidnější vyznění, své si řeknou i čisté vokály, zima v jejich skladbách ovšem nadále zůstává. Chvilku jsem si s tím lámal hlavu, jestli takové Djevel vůbec chci, ale pak jsem se rozhodl to nechat vyhnít. Buď si zvyknu, nebo ne, a nakonec jde vždycky jenom o jedno - líbí / nelíbí. Já s novinkou problém nemám, jen se na konci zeptám, jestli to stačí...?

Tyhle severské rarachy už jsme u nás dvakrát proklepli a průvodcem byl vždy redakční kolega Garmfrost. Agilní formace ale dál plive pěkně od plic jedno album za druhým a ani jedno není zklamáním, natož propadákem. Poté, co na předchozí dvě desky Blant svarte graner a Ormer til armer, maane til hode nedošlo, se vracíme s povídáním na téma na jaře vydané novinky Tanker som rir natten. Djevel tentokrát hrají na melodičtější strunu sebe sama, oslavují půlnoční samotu v epickém a přístupnějším módu. Pořád jsou to ale ti špatní, nablízku smečce vyjících vlků, nízkým pudům a oslavě úplňku. Nové album je něco jako noční výprava, nebezpečná ale krásná. Je v tom kus magie noci, znovu je to syrové a mrazivé a na cestu nám svítí skrze stromy je ten měsíc. Je kosa, ale hrdost a vášeň jdoucí z nových skladeb umí zahřát.

Když jsem výše mluvil o vlcích, novinka Djevel není vůbec daleko od slavného debutu Ulver, od Bergtatt. Klidně připomene i staré Borknagar nebo Satyricon... Na poměry Djevel jde totiž o velmi klidnou, až uhlazenou desku. Dokonce dojde i na čistě folkovou (titulní) skladbu. Akustická mezihra se ozve ale i v dalších částech alba, namátkou ve druhé a závěrečné písni. Ve skutečnosti jde ale o to, jak si zachovat prašivého ducha, noční zhýralost a zle vyvrácené bělmo i za těchto okolností. A přitom nechat tyhle přednosti vzadu na sedadle vozíku, který řídí epické srdce a slova vypravěče. Je to on, kdo má podrážky od popela, ale taky přehled a dar o všem barvitě povídat.

Jinak je to poctivost. Stará severská škola a album (vlastně jakékoliv z dílny Djevel) jde použít k poslechu tehdy, když hlava zatouží po pořádné porci silného norského black metalu. Je zachována primitivní stavba songů, nedočkáme se žádných okrasných zlepšováků. Nejsme někde v arboretu, ale uprostřed lesa. Prsty zebou a když je třeba zatopit, člověk si prostě musí zajít pro dřevo. Zajímavé je sledovat, jak si Djevel poradili s tím být více při smyslech a nechat vyniknout melodie. Mám za to, že zrovna ty, které jsou ke slyšení ve druhé Maanen skal være mine øine... a v páté Naar maanen formørker solen i en dødelig dans... jsou hodně povedené. Chytlavé, na Djevel překvapivé, ale rozhodně působivé.

Nedá se však říci, že by mě album takto bralo po celou svou hrací dobu. To zase prrr... Djevel se zpomalili a někdy se vkrade dojem, že když není zrovna po ruce nějaký výraznější motiv, tak sice nechávají nahlédnout pod pokličku své zimní směsi, ale zároveň se nic zvláštního neděje. Nakonec mi z toho vychází solidní deska, ze které si na zadek nesednu, ale kterou si pustím kdykoliv si vzpomenu na Djevel a budu vědět, že nemám chuť slyšet nekompromisní ledárnu. Jinak je to taky ideální deska k houbaření, pokud zrovna nechcete poslouchat už trochu protivné ticho lesa a ty houby taky jaksi nerostou a víte, že tam strávíte o hodinu víc času, než bylo původně v plánu. Zazlobit si v uších s epiky Djevel pak není úplně od věci.

Poslední slova na závěr? Za mě velmi slušná nahrávka, která nepřináší nic nového, ale ukazuje Djevel v jiném úhlu pohledu. Ono to zjemnění soundu stejně nechá viset ve vzduchu jednu jedinou, ale podstatnou otázku. Jestli by nás právě Djevel neměli víc držet pod krkem a pořádně tlačit palce na hrdlo? Asi jo, asi měli. Na druhou stranu, svou špinavou duši si zachovali, nezaprodali ji. A je možná jedno, za který konec ji zrovna berou. Komu to přijde příliš jemné a neuzná samotnou kvalitu songů, ten se bude muset obrátit někam do časů Saa raa og kald, to je album pravé surové severské zimy. Dnes je to jiný příběh.