Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem kamarádovi před nedávnem oznamoval, že večer jdu na koncert Lamp of Muurmur s Dödsrit, byl jsem upozorněn, ať si na druhé jmenované dám obzvlášť pozor, že je to prý šílená solba, u který se chcípá. Natěšeně a drze jsem se tedy před jejich vystoupením řadil před pódium, ale když to celé začalo, tak to najednou nějak nezabralo. Nebyl jsem se schopný zorientovat ve změnách rytmů, jakoby kapela po mně chtěla každou chvíli něco trochu jiného a já z toho byl ve výsledku takový nějaký rozpačitý. Stejně ale červajz v hlavě hlodal, tak jsem se rozhodl podrobit jejich poslední album pozornému poslechu a ukázalo se, že chyba určitě tehdy nemohla být na jejich přijímači. Mortal Coil je totiž téměř bezchybná nahrávka.

Kam se podíváte, tam je vypíchnut fakt, že ústřední role Dödsrit je v kombinování black metalu a crustu, přičemž může dojít snadno k úrazu, protože jakkoli ony D-beatové pasáže zde skutečně nalezneme a pro mě osobně stojí za vrcholy alba, tak na celé desce jsou jen tři. Zato ale když spustí, tak se na nějaký čas zdrží. Třeba hned v první a nejdelší písni The Third Door, která ve svých jedenácti minutách vyloží nas stůl veškeré karty, se kterými tahle čtveřice bude nadále hrát a pokud vám tenhle song nesedne, nemá ani cenu pokračovat dál. Ale to by podle mě udělal jen velký necita. Mortal Coil je totiž v první řadě deska silně melancholická.

I když se váš snaží umlátit blast-beaty, i když vám kolem uší bzučí nepolevující kytarové včelíny, dominantní pocit z této desky je přesto takový ten existenciální smutek, zima a samota. Což ženy a muži od warpaintů vědí, že nemusí být nutně negativní pocity. Mohou za ně zejména výborné a přitom jednoduché riffy, z nichž má každý dost času, aby do posluchače vstoupil, než se přejde jinam. Samotných riffů dohromady na albu příliš není a někdo by je klidně i odpálkovat jako primitivní, ale jejich nejsilnější aspekt je, že se jakoby táhnou do dáli a působí krajinotvorně. Za podobnými pocity při poslechu si obvykle jdu ke kapelám jako Óreiða, Norrhem či Vilkacis a proto asi došlo z mé strany k prvotnímu nepochopení, kdy Dödsrit jsou vždy primárně identifikováni jako crust-blackový projekt, ačkoli jejich síla tkví jinde.

Atmosféře alba slouží i další jeho aspekty, například že melodické kytarové vyhrávky tady bez delayů vůbec nejdou do světa, či že vokály jsou táhlé a jejich slova dlouhá. Souhlásku tu zaslechnete fakt jen na Vánoce. Co se týče hlasových projevů, hnízdí sice blízko hranice mezi blackmetalovým growlem a hardcorovým řevem, ale stále bezpečně na straně blacku. Ovšem z druhé strany pořád pochytily určitou neomalenou ukřičenost, která jim dává jistý ztrápenější odstín, který se hodí jak k oné všudypřítomné melancholii, tak i tématu alba, kterým není nic veselejšího než naprostá vyčerpanost z existence. Však jeho poslední slova jsou:

Let me rest here on my own, for there is no place where I belong.
Maybe the depths will appreciate what I am worth.

Objektivních výtek tu z rukávu skutečně mnoho nevysypu, snad jen, že když přes mix občas docestujete až k base, zjistíte, že celkem maká, ale většinu času jí téměř neslyšíte. Zvukově je ale deska naprosto bezproblémová a čitelná. Subjektivně bych tam nepotřeboval mít to sólo v titulní písni a asi bych byl ještě šťastnější, kdyby se tak často songy nezastavovaly v rámci úvodů jejich dalších pasáží. Mně by fakt stačilo, kdyby k tý famózní riffáži jen sem tam bubeník obměnil blastbeat za D-beat a abych nežral, tak třeba po pěti minutách si na deset vteřin odpočal. Ale na stranu druhou, kdo jsem, abych kapele, která stojí za jednou z nejlepších blackových desek minulýho roku, říkal, co má dělat?