Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K temné německé kapele (Dolch) část redakce tíhne a může za to hlavně v roce 2019 vydané album Feuer a jeho sedm táhlých, podzemím čpících post-doomových kompozic. Feuer byla epická a okultní ohnivá jízda, slušný krok kupředu a deska co uměla zapůsobit. Psal se ale listopad 2019 a už to chtělo další ponuré povyražení. A tak (doslova) v těchto dnech kapela vydává nové album s výmluvným názvem Nacht. A co se mě týká, tak já od té doby prakticky nemám čas na poslech nějaké další hudby. Snažím se poctivě objevit co nejvíc z desky, která si po svém organizuje své noční vize a myslím, že jsem se dostal opravdu daleko. Pro úplnost uvedu, že Nacht je druhou částí plánované série alb Feuer, Nacht, Tod a je jednoduše o síle noci. Deska je věnována všem ztraceným duším poletujícím mezi světlem a tmou, v euforii i depresi. To by jako popis mělo stačit, pak už jde jenom o samotný prožitek. A ten se záhy dostaví ve velmi velkorysém balení.

Výraz kapely zůstává rozostřený, abstraktní a spirituálně svázaný s temnotou jako takovou. Jinak jsou však změny v rámci hudební orientace (Dolch) poměrně zásadní. Kapela až na výjimky upustila od metalového burácení a schovala svou tvář za masku jemnějšího přístupu. Nacht je směsí post-punkových ozvěn, darkwave a vlastního hudebního tvarování tmy, které nejčastěji vychází z gotiky a na ni nabalených experimentů. Pokud magie Feuer zněla dost pochodově a ostře, Nacht je víc syntetická a otevřená nahrávka. Jako by se (Dolch) snažili názorně předvést, že noc může mít mnoho různých podob. Hudba je vzdušnější, křehčí a doprovází ji neo-goticky vibrující neklid na duši. I vokály jsou éteričtější, zasněnější. Novinka ukazuje kapelu víc pokukující po hvězdách noční oblohy, než aby jen přitápěla v krbu a vegetila ve svém vlastním podzemním království.

Tuhá tma a podivná až rituální nálada kapele zůstává, to je jedna věc. Ta druhá je fakt, že ve svém vyjadřování významně pokročila a vydala svou zatím nejodvážnější nahrávku. Ve svých atmosférických chvilkách je to vlastně takový gotický shoegazing, krása i splín v jednom balancující na hraně kytarovky a elektronické kapely. No a potom je to pojetí skladeb jako takových, kdy (Dolch) stlačili jejich minutáž a nahráli rovnou dvanáct kousků místo sedmi z předchozí desky, přičemž zachovali stejnou hrací dobu. Nacht provází víc napětí, různých zvukových koláží a vzájemných propojení, než aby se dala cestou výpravnosti. O té nové album moc není. Každá píseň umí žít svým vlastním nočním životem a díky tomu Nacht otevírá hned několik možností, jak tuhle desku začít vnímat. Mám rád alba, která se drží konceptu, v tomto případě soustředěné temné nálady, a přitom nabízí vícero poloh jak tohle téma zpracovat. Tma (Dolch) je citlivá i destruktivní, bizarně uklidňující a taky trochu strašidelná. A v neposlední řadě ze sebe vydává podivuhodný druh působivé síly. Ta umí zacloumat emocemi, a to i přes kus urputnosti, který k (Dolch) také patří.

Nacht je deska, která se postupem času stane odvázanou a velmi přesvědčivou hudební verzí nočního vidění. (Dolch) na ní nepředvádí nic neslyšeného, minimálně proto, jak blízko jsou gotickému území, bodují však tím, jak sbírají a potom servírují jednotlivé střípky. Ta tma, provokující, měnící se jako chameleon, dusivá i klidná, je díky nim vážná a přitažlivá. Opravdu k zamyšlení. Když jsem zmínil pár kroků ke gotice nebo temné kytarovce, stejně jako Bhut během recenze Feuer musím uvést jistou podobnost s Chelsea Wolfe. A pokud půjdu ještě dál a přečtu si i naši první recenzi na (Dolch), je tam ta připomínka Chelsea taky. To už není náhoda. Tahle víla je svým uměleckým vnímáním temnoty natolik svérázná, že se to nabízí vlastně samo. (Dolch) ji nekopírují, ale v určitých místech jsou jako by na stejné vlně, k čemuž pomáhá i naléhavost ženského vokálu. Pak si mohou být vzájemně blízko jak v tvrdší poloze (Mercury), tak v té křehčí a emocionálnější (Into The Night). Konkrétně zde úplně stačí, když song provází jen činely, šepot a brumlající struny. 

Na albu je ale víc takto minimalisticky orientovaných věcí. Jsou to takové, ve kterých jsou živé nástroje potlačeny na úkor syntetiky a celkové stylizace do vod darkwave. Určitě bych mezi ně řadil I Am OK s mužským vokálem v hlavní roli, skromný úvod Lights Out, nebo povedenou trip-hopovou ulverovku Bird Of Prey. I když ta se po čase zvrhne v docela intenzivní a zvukově roztěkaný kolovrat. Jako vyloženě chytlavé, dost často gotikou ovlivněné kousky bych označil skladby Open, Tonight a také House Of Glass. V nich kapela předvádí jak dobře umí znít jako tmářská kytarovka, která se nebrodí v depresi, ale dává na první místo svou divokou povahu. Kéž by se dostaly víc mezi lidi, určitě za to stojí. Nacht je povedená deska. Bezprostřední a se zvláštním šarmem. Přímočará i experimentální procházka částí dne, kdy většina z nás tvrdě spí. (Dolch) se v rámci takto stylizovaných nahrávek mohou směle řadit mezi kapely, ze kterých jde víc, než jen mlhavý popis. Noc má své kouzlo a (Dolch) to dobře ví.