Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dold Vorde Ens Navn - Mørkere

Dold Vorde Ens NavnMørkere

Sorgh7.12.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Komu se stýská po divných, melodických extravagancích norského tvora Vicotnika, měl by se vrhnout na premiérové album jeho nového uskupení s pro nás těžko vyslovitelným, o to však tajuplnějším jménem Dold Vorde Ens Navn. Norština opět dokazuje, že často i prostá věta v ní získává šmrnc a nádech tajemna.

Zatímco Ved Buens Ende prdí do hlíny a Dodheimsgard šest let spí, tak mocný tvůrce musel vypustit duchy jinde. Jeho ventilem se stala nová formace složená ze starých kusů. Výsledkem je Mørkere. Album vrhá na okolí povědomý stín a já se v jeho konturách vracím do dlouho opuštěného, avantgardního kabinetu. Žádný konkrétní styl, co stěna to momentální nápad, ale cítím se v něm dobře. V omšelých policích jsou uschovány blackové artefakty přísahající na hlavní proud, ze kterého kapela sála. Z krabice v rohu vystrkuje růžek partitury pro housle, opodál stojící španělku kryje černé sako. Tohle je místo pro setkání lidí s různými chutěmi a právě tady tohle všechno vzniklo.

 

Přesto že jde o novinku, albem prostupuje nepřeslechnutelná nostalgie, která mě vrací o řadu let zpátky. Mezi padajícím listím ožívají vzpomínky a je to krásné. Působí zde zašlá magie čarující z vybrnkávaných melodií na akustickou kytaru, pod nimiž je podepsána další legenda severského metalu Haavard. Opomenout nejde lehké smyčce umně napasované do divných labyrintů. Hostující Madelleine a Kamilla se svými instrumenty asi koukaly do čeho se to uvrtaly... Silný vliv neoklasického směru, jaký sledovali Winds nebo Age Of Silence, se tu ukazuje v novém vtělení a oprašuje zapomenuté pozice. Z instrumentálního hlediska se vracíme na známé adresy a deska je vlastně takovým tributem severské tvorbě. Pořád s tím stejným puncem originality.


Na Mørkere nás provází známý, zdánlivě neškolený vokál, křečovitě žvýkaná slova a fistule, které jsou nerozlučně spojeny s Vicotnikovým hrdlem. Hlavně díky němu tohle dílo kolísá mezi vážně míněnou klasickou hudbou, parodíí na srdeční lomcovák a klasickým black metalem. Posluchač neznalý souvislostí a historie bude překvapen širokým rozsahem hudebního pnutí. Záhy pochopí, že nestačí býti metalistou, ale je nutné porozumět jeho spojení s klasickými nástroji, kdy se skladby dostávají silně za hranu klasické hudby. Tohle vše patří k Vicotnikově DNA. Stejně jako smysl pro silnou melodii, kterých tahle kolekce nabízí slušné množství. Většinou jednodušších, ale o to jímavějších. Stále v kontextu historie, žádné cajdáky, ale prapodivně funkční jemnost uprostřed víru černého umění. Aby nedošlo k omylu, black metal tady pořád je a přísným pohledem lustruje každou notu. Kde se to hodí, tam dá kytarám ochutnat hlubiny zanesených včelínů a trošku ochladí příliš teplou atmosféru.

 

Vzato kolem a kolem Mørkere není složité album. I přes nevšední melodie a svoji originální atmoféru je přátelské a přístupné. Nepřehání to s avantgardními postupy, ani nebrojí divokou progresivitou. Takoví Ved Buens Ende a Dodheimsgard jsou v tomhle ohledu těžším oříškem. Rukopis společného autora je však zcela příkladný a musím říct, že album podobného druhu tady dlouho nebylo. Děkuji, norští manekýni.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 7.12.21 16:18odpovědět

Nemohl jsem odolat a už mám doma. Limitovaná edice nabízí iednu skladbu navíc a je obdařena krásnou 48 stránkovou knihou, kde najdete spousty fotografií s popisky jednotlivých skladeb jejichž autorerm je sám Vicotnic.

Victimer / 7.12.21 14:21odpovědět

Fakt dobrá příležitost, jak se vrátit o pár let zpět a zase slyšet to netradiční pojetí black metalu. Pěkná nostalgie. Nejvíc mě uhranula druhá skladba, to je pro mě dokonalý sever - husí kůže každý poslech. Celkově na hubu nepadám, ale užívám si. 75%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky