Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ač jsem se vnitřně bránil, ve výsledku nejde slevit a koryto mocné Negury, jenž rozlila svůj tok ve dva, několikrát nezmínit. Na další nové rozebírání, proč že se rozešly společné kroky členů Negură Bunget, mě ovšem neužije. To bychom se nikam nedostali. Máme tu dvě volby, dvě různá pokračování, možnosti srovnání a hledání skutečné síly dřívější kapely. A dnes tu máme hlavně Dordeduh, máme tu jejich debutové album, máme tu nahrávku, která dýchá krajinou Karpat, původním duchem tradic a vyzařuje z ní oddanost a folklórní pýcha.

Spíš si připomeňme, že Dordeduh před dvěma lety spíchli EP Valea Omului, kterým dali na vědomí svůj vznik, než cokoli jiného, a pak už šlo jen o to si počkat. Nechtěl bych to nějakým způsobem zjednodušovat, ale co jiného než dlouhohrající nahrávka naplno odhalí, jaká potence v kapele dřímá. Jakkoliv jsem se mohl stranit věčnému spojování s dřívější kapelou, jejíž momentální rozpoložení mě už tolik nefascinuje, v případě posledního společného alba staré sestavy nelze jinak. Ono album se totiž jmenuje Om. To album, kde podle mě Negură Bunget dosáhli vrcholu spojení spirituality s black metalovým základem. V náruči vyššího chápání vlastní nátury a struktury krajiny, s až mystickým dopadem.

Dordeduh volně navazují a svým debutem víceméně následují odkaz tohoto díla. Tolik pro přiblížení z té hlavní strany, protože jsem nikdy nestál tak blízko zmíněnému skvostu jako nyní a nikdy to nebylo s někým, komu by se dala případná návaznost stoprocentně uvěřit. S Dordeduh je tohle maličkost. Vyjádřím-li se hodně v anti-negurovském dialektu, tak jako na mě působí Dar De Duh, tak bych si přál, aby zněla Negură Bunget po Om. Na jednu stranu se úplně nepodařilo dostát té až hororové atmosféře, ale ta dnešní svou smysluplnost nemá jen v následování, jako spíš v utváření vlastní kreativity. Dar De Duh možná není tak hluboké jako prameny Om, ale zase disponuje nečím zvláštním, co dokáže držet jeho poslání pohromadě. Poslechněte úvodní "Jind de tronuri" nebo podobně dlouhou "Tuh", neboť zrovna ty se vlní několika vzájemně propojenými rytmy. Atmosféricky black metalová devastace a vztek je nesen na ambientních plochách a folklórních prvcích, vyvolávajících ten pravý odér skalistých scenérií hlubokých lesů, mlhoviny a obrysů dávných obydlí. Jen našlapovat po planinách a tiše hledět do mlhoviny, jež dusí údolí a nechat mluvit krajinu slovy hudby. Slovy interpreta, který tolik lpí na své rodné zemi. Dar De Duh není dílem na rychlé prolétnutí. Někdy se umí tvářit až křečovitě, urputně se drží daných témat a nepovolí. Nakonec ani není třeba, ona křečovitost se časem sama vytratí a nechá provětrat čistého horského luftu.

Urputnost je spíš odrazem několika extrémnějších poloh, kde se tlačí na pilu možná trošku více, než bylo nutně zapotřebí. Zásadní kroky Dordeduh vedou v udržení místním folklórem načichlé aury, tajemnosti a určité schopnosti převyprávět své dílo skrze hudební potenciál. S podobně laděnou muzikou je na pořadu dne zabředávat do popisování něčeho, co jde nad rámec běžných formulací, takže i tentokrát volím ty, které mi vytanou na mysli mnohem přirozeněji, než strohé vyjmenování stylů. Proto se bavíme o tradici, o nové procházce po opuštěné a na úžasné okamžiky bohaté krajině. Metalová fúze s rumunským folklórem a ambientem vyjde tak nějak naprázdno. Tohle album se musí prožít. Dostat se do jeho nitra, vsát jeho energii a vzít ji za svou. Přenesení se na ta správná místa následuje po pár posleších vhodných k pochopení.