Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K rumunským horalům mám blízko, což je jen těžko vysvětlitelný pocit. Prostředí tamní přírody mě jakýmsi zvláštním způsobem přitahuje, ačkoliv ještě nikdy nebyla příležitost si tam prožít pár dní a reálně vše podstatné nasát. Když v roce 2006 vydala Negură Bunget své nejcennější album Om, bral jsem to jako vzkaz. Byl jsem díky jeho specifickému a na tu dobu opravdu ojedinělému zpracování vtažen do karpatských kopců až zvláštní silou, bylo to velmi důkladné. To spojení významu black metalu a tamních tradic mě zkrátka chytlo. Když se pak vlivem okolností tohle pouto přetrhlo (následující alba NB už neměla tu moc) a pominu-li každodenní vizuální kontrolu v zrcadle, že ve mně kus Rumuna musí přímo kolovat, setkal jsem se s Dordeduh. S kapelou, kterou dali dohromady pánové Hupogrammos a Sol Faur, tedy právě ti, kdo v Negură Bunget vládli skladatelskou potencí, jak přenést odkaz tajemných hor do pravidel metalové hudby. A nyní, po dlouhých devíti letech od debutu, jsou Dordeduh zpět.

Mezitím si dvojice vyzkoušela své hudební cítění položit do jiné roviny a pro tyto účely vydala pod jménem Sunset in the 12th House velmi dobrou desku Mozaic. Instrumentální, post-rockový pohled zaslaný z domácího prostředí do širého světa. A podobně to mají ve svém pozdravu nám i Dordeduh s novým albem Har. Odemčeli se světu a nechali nás vstoupit. Podél starých ruin nás navádí na svou vlastní stezku mágů, na život plný zapomnění, který čerpá z domoviny a do kterého jsou citlivě vkládány prvky odjinud. Har je v tomto případě možné brát jako jisté propojení debutu a nové zkoušky ve jménu Sunset In The 12th House. Tedy až na ten instrumentální projev, vokály jsou na Har velmi důležité. A taky velmi povedené. Dle potřeby a aktuální atmosféry se buď hrubě naváží do černozemě, aby za chvíli pluly na obláčku a s dohledem léčitele promlouvaly o ambicích povznést mysl nad normální úroveň.

Každopádně tahle zkušenost se do pokračování Dordeduh otiskla. A pouze v dobrém. Novinka Har je oproti debutu čistší a atmosféričtější zpovědí. Také modernější, vzdušnější, otevřenější, ne tolik lpící na black metalu a prolínající v sobě daleko více vlivů. S tradičním nástrojovým vybavením rumunských horalů se pánové nebojí do své tvorby pronést elektroniku, vlivy gotického rocku, progresivní nadhled nad celým konceptem a dotkneme se klidně i pop music. Taky proč ne? Har je svobodná a pravidly nezatížená metalová očista na duši. Prosvětlená karpatská mystika, přístupnější a snadněji vstřebatelná. Prameny tryskající ze skal pro všechny, jen se napít.

Když dnes poslouchám debut Dar De Duh, musím mluvit o dřevním, mystickém metalu se spirituálním posláním, ve vztahu k novince Har znějícím až neotesaně a někdy až primitivně. Jeho kouzlo je ukryté pod tvrdou slupkou a tahle slupka jako by na Har ani nebyla potřeba. Tady se pohybujeme v dužnině, lehce jí protínáme nůž a co nakrájíme položíme na talíř a vychutnáváme. Bez obřadu, bez hrubých skalních převisů pohánějících struny i myšlení. Na tu divočinu dnes jen dohlížíme, čerpáme z ní, ale odhalujeme ji jen částečně. Každé album má to svoje, nechci si tu lámat hlavu nad tím, které je lepší nebo přínosnější. Jsou si navzájem blízká i daleká. Dnes jsme venku z hlubokého lesa a téměř úplně bez nocí zahalených výhledů z horizontu. Octnuli jsme se na široké, prosluněné louce, odkud jsou pohledy do krajiny mnohem jasnější. Jsou totiž pořízeny za denního světla a když už se setmí, pořád je slušně vidět.

Jinak je hudba Dordeduh stále protkána magií a zacílena na spojení spirituální, folklorní a metalové muziky. Tohle se nemění a určitě to ani nebylo v plánu. Har je éterická deska pohybující se napříč styly, a pokud jde o black metal, dovolil bych si říci, že není tím stylem, který dominuje. Možná jen jeho esence, odkaz, na který se nabalují další. Je to otevřená deska, prolínající v sobě množství různých motivů a nedá se říci, že by jeden z nich dominoval. Je to vyrovnané album, jedno z těch, kde není nutné počítat a spekulovat. Je to hudební cesta za poznáním, hlubším prožitkem.

Dordeduh dospěli do fáze mysl povznášejících šamanů, kteří přesně jako na promo fotce sedí bosky vysoko v horách v trávě, vnímajíc a absorbujíc do sebe široké okolí, sílu místa a hodnot. A tohle všechno pak předávají dál. Výsledek je přitažlivý a maximálně učinkující. Navíc má Har jednu velkou výhodu - jen tak se neohraje. Na to je na ní moc různých témat a poloh ke zpracování a vnímavému poslechu. Rozhodně je pořád co objevovat. Dordeduh kompozičně vyzráli, prozřeli a ukázali, že jejich mystické poselství se může ocitnout i v trochu jiné poloze. Nikoliv však jiné roli, postavení kapely zůstává zásadní a pevné. A že mám rázem před sebou jedno z alb roku 2021, o tom jsem bytostně přesvědčen.