Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Prásk, prásk. Opět ve vzduchu zasvištěl karabáč, který jsem si na sebe před lety upletl. Cradle Of Filth založení v roce 1991 si v roce 2021 nachystali k třicetiletému výročí dárek v podobě další řadové desky. A protože v roce 2011 jsem započal éru psaní o jejich studiových deskách, pokračuji v trendu nadále. Možná to zní, že si zoufám, ale sledovat jejich tvorbu je svým způsobem vzrušující a i ti, kteří tvrdí, že nad kapelou zlomili hůl někdy před sto lety, si stejně najdou čas k tomu, aby alespoň potají novou desku vyslechli. Cradle Of Filth totiž pronásledují každého, kdo si s tzv. extrémním metalem začne. Takže ať chceme nebo ne, jejich vliv je obrovský a do určité míry je dobré vědět, jak si takový činitel stojí. Nové album Existence Is Futile je dobrou příležitostí si zase trochu rekapitulovat.

V duchu historie se hodí jmenovat sestavu, ta však zůstává shodná s albem minulým, až na jednu výjimku, kterou tvoří ženský element. Lindsay Schoolcraft nahradila mladší krev Anabelle Iratni, jedná se o post kláves, orchestrací a zpěvu. Ovšem o výpravný podkres se postaral i bubeník Marthus, který některé aranže rovněž připravil. Další práce jsou v rukou osvědčených persón z dřívějších dob: obal - Artūrs Bērziņš, produkce – Scott Atkins a v roli hosta přispívajícího vypravěčským hlasem uslyšíme Douga Bradleyho. Všechno de facto při starém, takže by to mohlo dobře fungovat.

A opravdu to funguje, protože po delším čase mě deska téhle kapely baví a mám chuť si jí pustit i jen tak, a nejen kvůli důkladnému studiu k recenzi. Začnu (jako obvykle) obalem, který se prostě povedl. Možná jde o to, že původní námět má sílu a nabádá k neustálému zkoumání detailů, nebo i o to, že barevně se sjednotil a svou kombinací působí uceleněji. V každém případě se obraz Arturovi povedl. O poznání úsměvněji působí promo fotografie kapely, které už vnímám jako takovou žánrovou nutnost a jakousi podprahovou podporu faktu, že jde o zlou metalovou kapelu, která přece civilní oblečení nenosí a za make-up utratí stejně jako průměrný Čech za měsíční přísun alkoholu. Trochu mi to sráží dojem z celkové pohody kolem kapely, ale vlastně jde o tak nedůležitý prvek, že jej můžu vlastně v klidu přehlédnout. Konec konců ta teatrálnost okolo mě stejně donutí se instinktivně (nebo spíše pudově) zaměřit na jedinou dívku, které to na fotkách sluší.

Hudebně bych řekl, že kapela čerpá skoro z celé své dosavadní tvorby a z každé si odnáší určité střípky, které vkusně skládá v nádherný obrazec. Zkrátka mám dojem, že některé momenty, pasáže, či jiné útržky bych dokázal zapasovat do starších alb. Támhle Midian, támhle Nymphetamine a třeba rozdělení skladeb do tří částí může snadno vyvolat vzpomínku na podobné členění alba Damnation And A Day. Možná někomu chybí maniakálnost a šílenství prvního alba, ale to už po kapele snad nikdo nemůže žádat. Své jméno a slávu banda vybudovala jednoznačně na výpravném a barevném pojetí jednotlivých ság v kontrastu s příměsí zlověstného black metalu. Takovým klíčem se odemyká i dnešní rozvrh desky. Důraz je kladen hlavně na kytaru. Třeba hned v první skladbě Existential Terror se vystřídá tolik linek a melodií, že by to mnohdy postačilo na jednu samostatnou nahrávku. Ostatně takový jev se neukazuje u kapely prvně. Barevnost strun dobře stíhá i rozličná hra bicích, u kterých se mi líbí dobrá práce s určitou gradací, kde kopáky občas zabuší militantní rétorikou a jindy si zase hrají činely s jemnější náladou. Dobře nastavená souhra orchestrací zbytečně neklouže k přemrštěné bombastičnosti a přejídavost smyčců naštěstí neproráží napovrch. Naopak, ačkoliv je hudba Cradle Of Filth výrazně postavená právě na té klávesové dovednosti, je s ní zacházeno citlivě a v dobrém souladu s povahou skladeb. Nic nepřečnívá, a přesto se vše perfektně vzájemně doplňuje.

Důležitou přísadou je jasná heavy metalová melodičnost. Někde si bere až skoro drze hlavní slovo, jinde zase šibalsky pomrkává zpovzdálí. Jisté však je, že díky tomuto zahrnutí se jednotlivé skladby poslouchají velmi přirozeně a lehce. Tenhle detail dělá z desky velmi příjemně poživatelný bochník, který i přes svůj velký objem nedělá konzumentovi potíže. Však si představte, kdyby deska uháněla v nebezpečném tempu s hysterickým vokálem a jako vrchol nervozity by tu skřípaly orchestrální nástroje (tedy ne že by něco takového znělo blbě, když se to povede, tak se mi i takový model tuze líbí; zdravím Lomikara a další fanoušky Anorexia Nervosa). To byste po konečné vteřině posledního songu byly vyždímaní jak houba na nádobí. A berte ještě v potaz, že deska má téměř hodinu. No zkrátka ten zlehčující vánek heavy metalu dělá desku přívětivější.

Na druhou stranu sázet všechno na jednu kartu je nesmysl. Bez důsledného příspěvku všech nástrojů a názorů by se hudba mohla velice snadno rozpadnout. Takže si pomyslnou hlavní roli mezi sebou jednotlivě vyměňují, čímž se chvíli soustředíte na zpěv, kytaru, bicí nebo na klávesy. Prostě všechno je tu rozprostřeno vyváženě, aby se posluchač nenudil a zároveň nezešílel z divokého přebíhání a hádavého přebírání hlavních úloh. Skladby jsou navzdory tempu vlastně plynulé a naprosto přirozené. Tomu dopomáhá už zmiňované rozložení do tří celků, kdy máme jednu skladbu instrumentální (jako intro) a pak tři tradiční. No, co vám budu furt povídat, prostě se to povedlo.

Asi jste už snadno pochopili, že jsem konečně z nové desky Cradle Of Filth nadšený. Fakt že jo. Existence Is Futile je albem, které mě baví. Nevěřil jsem tomu, že se ještě někdy dokážu tak nadchnout a veřejně přiznat, že Cradle Of Filth hrají prim v mém přehrávači. Ta doba už je tak dávno… Jsem moc rád, že se kapela pořád někam posouvá a že její vývoj není vyloženě tristní. Jasně, že ne každá deska se mi od nich líbí, ale za ty poslední roky, kdy jsem s nimi dost bojoval a vlastně se dost odcizil, je to konečně nějaká otevřená náruč pro letitého fanouška a ctitele. Skoro mám nutkání nasypat desce sto procent, ale to bych mohl být považován za solidního blázna a snílka. Nebo ne?

A protože kapela v roce 2021 oslavila 30 let existence a já/Innocence/Echoes vlastně 10 let od prvního článku zabývající se jejich hudbou, hodí se přidat odkazy na všechno to povídání jako takový výroční dárek.

Orgiastic Pleasures Foul / Invoking The Unclean / The Black Goddess Rises / Total Fucking Darkness
The Principle Of Evil Made Flesh
Vempire, Or Dark Faerytales In Phallustein
Dusk… And Her Embrace
Cruelty And The Beast
From The Cradle To Enslave
Midian
Bitter Suites Tu Succubi
Cradle Of Fear
Lovecraft & Witch Hearts
Live Bait For The Dead
Damnation And A Day
Nymphetamine
Thornography
Thornographic
Godspeed On The Devil’s Thunder
Darkly, Darkly, Venus Aversa
Evermore Darkly…
Midnight In The Labyrinth
The Manticore And Other Horrors
Hammer Of The Witches
Cryptoriana

a takhle to teď vypadá u mě doma: