Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dormant Ordeal - Tooth and Nail

Dormant OrdealTooth and Nail

Monachos14.4.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Materiál na Tooth and Nail je sice agresivní a divoký, temný a brutální, ale zároveň dává posluchači spoustu prostoru k rozjímání v pomyslné klášterní cele.

Název této polské deathmetalové kapely znamená „Spící utrpení“. Hned na začátku musím říct, že poslech jejich čerstvého alba pro mě není mučením a rozhodně mě neuspává. Ale pěkně popořádku. Tooth and Nail je čtvrté album Dormant Ordeal (dále jen DO) a první pro Willowtip Records. což je jeden z mých oblíbených labelů. Vždycky si všimnu, když z jejich stáje vyběhne nový kůň. Nesázím na každého jejich z nich, ale většinou jejich plnokrevníci stojí za to. 


Dormant Ordeal bandAlbum otevírá temné ambientní mluvené intro, kde DO přiznávají svůj původ. V překladu zní název krásně bizarně „Stonožky a máry“. V dalších skladbách už se polština neobjevuje a kluci jsou věrní metalové latině, tedy angličtině. Škoda, občasné polské verše by byly příjemným osvěžením. Hned první skladba dává tušit, v jakých končinách deathmetalové říše se budeme pohybovat. Moderní neortodoxní death metal s několika kapkami blackmetalové kyseliny sírové. Na technice záleží, ale nejsou to žádní Gorguts. Kluci to hrají spíš na emoce s ničivým potenciálem zbraní hromadného ničení. Co udeří do uší jako první, jsou brilantní výkony chlapíka sedícího v kulometném hnízdě. Tím je hostující „ celebritní“ bubeník Chason Westmoreland (Hate Eternal, Faceless...), což asi nepotřebuje komentář. Když už jsem nadhodil téma sestavy - aktuální album je v podstatě one man show. Maciej Nieścioruk složil veškerou hudbu, texty a nahrál kytarové a basové party. 


Jeho pravou rukou je zpěvák Maciej Proficz, jehož death/blackový vokál se k hudbě dokonale hodí. Oceňuji různé netradiční efekty od ozvěn, přes náznaky sborů až po šepot. Takových míst na albu není mnoho, ale o to větší je pak jejich účinek na zvýraznění charakteru hudby. Občas mi svým emocionálním nábojem připomíná vokál Mikaela Stanneho z Dark Tranquility. Aby nedošlo k omylu. DO má s hudbou DT společného jen velmi málo. Pokud bych měl nicméně zmínit nějaké jméno, které je blízké hudbě na Tooth and Nail, jsou to hlavně Ulcerate, i když DO jsou méně disonantní a celkově stravitelnější než jejich novozélandští kolegové. Nejednou jsem narazil na to, že někdo přirovnával tvorbu DO k jejich slavnějším polským kolegům Decapitated. S tím moc nesouhlasím, ale třeba éra kolem Carnival is Forever (2011) má s aktuálním albem DO společné kontury. Trochu mi DO připomněli fenomenální, ale už spíše zapomenutý projekt členů Emperor: Zyklon

 


Nejvíce mi však sedí přirovnání ke zmíněným Ulcerate. Materiál na Tooth and Nail je sice agresivní a divoký, temný a brutální, ale zároveň dává posluchači spoustu prostoru k rozjímání v pomyslné klášterní cele. Metafyzická povaha alba je téměř hmatatelná. Dalo by se říci, že album je do jisté míry konceptuální. Jeho leitmotivem je boj v jeho různých aspektech. Toto poselství jde ruku v ruce s podmanivou grafikou Morgana Sorensena aka See Machine, jehož tvorba je označována jako primitive future. Osobně mi jeho grafika, která zdobí obal alba, v něčem evokuje expresionismus a především kultovní černobílý film Metropolis (1927). A myslím, že i toto album má potenciál stát se kultovním. První poslech mě sice nenadchl, ale ty další mě přesvědčily, že Tooth and Nail je skutečně ambiciózní projekt, který mi roste před očima, respektive v uších. DO sice (zatím) neobjevili nový deathmetalový kontinent, ale k hranici prozkoumaného světa se bezpochyby přiblížili. A to se nepodaří jen tak někomu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky