Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdysi jsem název zlínských techniků zaregistroval coby talent na naší tvrdě metalové scéně, abych na ně vzápětí ihned zapomněl. Přesto jsem rychle zareagoval u nabídky promo nahrávek, kterou nám Martin Brňovják a jeho vydavatelství „Zero Budget Productions“ společně s novou deskou jeho domovské kapely Edain nabídl k recenzi a na sice už ne na čerstvou novinku (vyšla už v létě 2012) se s chutí vrhl.

Ona ta deska měla také složitou cestu. Byla sice nahrána už v roce 2010, avšak skrze různé peripetie vyšla až o dva roky později. Čekání se vyplatilo, fanoušci určitě už slyšeli a ti ostatní se mohou těšit na parádní technický death metal s různým kořením a přesahy do progresu či naopak neoklasické hudby se smyčci hostující Jitky Šuranské. Podotýkám, že housle mají sklon vládnout a zasáhnout trefu do černého. Jak Jitka, tak pánové, si zaslouží velkou chválu za to, jak je se jim podařilo zakomponovat tento nástroj do technického extrému desky. I když ale zmiňuji technický extrém, musím dodat, že je to takový spíš emoční extrém. Pro agresi a nenávist zde není moc prostoru.

K ústřední trojici (Mira, Ivoš a Petr) se sice jen v roli hosta, ale přece, objevil Martin Krč na bicí. Tento fakt je velice důležitý, protože co jsem měl možnost slyšet z ukázek dřívější doby, automat použitý na předešlých nahrávkách byl sice na veliké úrovni, ale pořád automat a navíc s opravdu umělým zvukem. Jak moc se naprogramované bicí objevily na této desce, neodhadnu, ale výsledek je fantastický. Zvuk se mi sice pořád moc nelíbí, ale ten tady stejně umí málokdo nazvučit, stejně jako zpěvy, proto si těchto věcí raději příliš nevšímám. Když tedy tento fakt nechám být, bicí rytmy už tak propracovanou muziku nakopávají do jiných dimenzí, a my se neustále dočkáváme nějakých přechodů, kdy kopáky masírují vaše uši těžkou kadencí. Doufám, že v budoucnu se na deskách DRACO HYPNALIS objeví bicí v takové formě znovu.

Snažím se vždy vyvarovat termínu - na české poměry dobrý. Buď je kapela dobrá anebo nestojí ani za pendrek a z jaké země pochází, není přece důležité. Pro DRACO HYPNALIS platí, že jsou secsakra dobří. Jak hráčsky (zde připojuji tři vykřičníky), tak skladatelsky. Hudba DH má spoustu odstínů a nálad jako jarní počasí. Jen teda neslyším všude zmiňovaný death black. Ten death možná, ale asi spíš takový ten vymazlený, technický, typu Atheist, Sadist nebo Pestilence. Black metal v jejich tvorbě necítím. Možná jen jako koření v některých aranžích. Atmosférické polohy jsou na „Balance of Moments“ v nebývalé kvalitě a hlavně v podobě povedených kláves a naprogramovaným synťákům, které společně s výše zmiňovanými houslemi tvoří povedenou dvojici, která technice dodává duši.

Poslech „Balance of Moments“ se může stát i dobrodružstvím. Nikdy nevíte, co vám přinese další moment a název desky je v tomhle případě přiléhavý. Jedete rychlou jízdu, kde vládne kytara a growling, v zápětí se ocitnete v hájenství silných melodií a čistého zpěvu. Vše je, i přes nutkání myslet na crossover, profesorsky promyšlené a vyvážené. Hodně prostoru, jak vyplývá z mých slov, dostávají tentokrát působivé rockové melodie. V žádném případě ale ne prvoplánovité nebo podbízivé. Mnohdy si připadnu, že poslouchám středověkou baladu a písně v těchto momentech mají sílu zasáhnout i nemetalové posluchače. Celý tento konglomerát je s velkým citem zkušeného skladatele a aranžéra posluchači předložen v poslouchatelném výsledku. I nemuzikant a nezkušený fanoušek tak může vychutnat komplikovanou hudbu, aniž by si musel připadnout, že mu něco uniká a nedejbůh, že by se nudil. Ti ostatní si mohou vychutnat právě ten umělecký kumšt, se kterým se DRACO HYPNALIS může pochlubit a díky kterému se stávají špičkou (nejen) naší scény. Pro příště bych asi hlavně zapracoval na zvuku, aby se vyrovnal nadprůměrnému albu a vyvaroval bych se podobným obalům. Ten současný se mi fakt nelíbí.

Na závěr mě napadá, pouze proč se o DRACO HYPNALIS nemluví víc. Málo která domácí kapela se jim vyrovná. No, ale to už asi patří do jiné diskuse.