Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Draconian - A Rose for the Apocalypse

DraconianA Rose for the Apocalypse

Jirka D.19.7.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Nemám dojem, že bych poslouchal to nejlepší, co od této kapely kdy vzešlo. Kombinace silných melodií a aspoň částečně zachované metalové tvrdosti sice působí dobře, ale především v druhé části desky jako by maratóncům docházel dech, dostavuje se pocit ospalý a ten bych věru nečekal.

Poslední dobou nějak nemůžu kápnout na dobrou novinkovou desku, potácím se mezi průměrem a recenze s posledního období se tváří více méně posmutněle. Asi neumím hledat … a možná taky hledám sám v sobě, fakt nevím. Každopádně teď v pohodlí domácího poslechu vytahuju hodně často alba staršího data, časem prověřená, zamilovaná a nechávám se unášet vzpomínkami na doby, které už nikdy nebudou. Je v tom velká dávka nostalgie, krásných zážitků, takového vnitřního klidu, který se mi rozprostře po těle a hojí čerstvé rány. Skoro by se mohlo zdát, že se dnes pustím do recenze na nějakou starší záležitost, přesto ale i tentokrát zůstaneme v současnosti. Opět budu pokoušet štěstí, vytvářet si naděje a domněnky o tom, jak by se věci měly dít, abych pak přišel na to, že všechno je na světě jinak.

 

Onou dnešní novinkou je album nazvané A Rose Of The Apocalypse, které na svět přivedla švédská formace Draconian v červnu tohoto roku. Tuto partu asi není třeba nijak představovat, většina z vás se s jejich tvorbou v minulosti jisto jistě setkala, přece jenom se brodí tímhle slzavým údolím už od roku 1994 (i když zpočátku a velmi krátce si říkali Kerberos). Neřekl bych, že jsem jejich blížící se desku vyhlížel s pocitem nějakého očekávání či napětí; pravda, těšil jsem se na ni, ale tak nějak jsem tušil, čeho se mi na ní dostane a čas před jejím vydáním plynul volně. Hudební projev Draconian zažívá změny jen velice pozvolné, jdoucí tak říkajíc s dobou a tak se od počátečních spíše pomalých, rozvláčných doomových skladeb ze skvělého alba Where Lovers Mourn (2003) produkce mírně zrychlovala, přitvrdilo se v kytarách a prozatím posledním důkazem kvalit kapely byl počin Turning Season Within (2008). Skvěle poskládaná, dynamická deska se slušným zvukem dávala dalece zapomenout na všechny předsudky vůči modelu gothic-metalových kapel pojících hrubý mužský vokál a ženský hlásek, které ve snaze vytvořit emočně silné album sklouzly většinou k utahané popové limonádě. 

 

Album bylo ohlašováno již někdy v průběhu jara a pro ukrácení chvíle byl do světa vypuštěn i videoklip ke skladbě The Last Hour Of Ancient Sunlight a samozřejmě i další detaily. Jedním z nich byl i artwork nahrávky, který musel být fanouškovi kapel žánru gothic / dark / doom hned něčím podezřelý. Práce Setha Sira Antona je poznatelná jako málo která a frekvence jejího výskytu v poslední době je více než malá (namátkou Paradise Lost, Flowing Tears, Moonspell, Foreshadowing, Oceans Of Sadness, Dagor Dagorath no a samozřejmě domovská kapela Septic Flesh). Líbí? Nelíbí? Nechávám na vás, sám nijak v oblacích nejsem.

 

S bonusem se k posluchači dostane celkem deset skladeb zabírajících více jak hodinovou stopáž, ony ty delší kousky Draconian nikdy nečinily problém. Úvod alba v sobě nese stigma desky předchozí, rukopis celkem patrný a v podstatě naplňující mé očekávání. Střídající se hlasové polohy, silné a výrazně melodické kytary, střední rozvlněné tempo, které se občas ztrácí v přílivu nálad a melancholie. Konkrétně zvuk kytar mi v mnohým pasážích připomíná poslední tvorbu Paradise Lost, asi v tom bude mít prsty producent posledního záseku Angličanů Jens Borgen, který se tady ujal mixu a masteringu; podoba mnohdy zarážející (třeba ve zmíněné klipové záležitosti). Poslouchám dál, deska plyne vpřed už třetí skladbou a přece jenom si říkám, že oproti jejímu předchůdci jaksi pokulhává, jako by z nedostatku sil potřebovala vždycky na chvíli zalapat po dechu a zase se posunout o kousek vpřed. Největším nedostatkem čerstvého povětří trpí asi šestá Dead World Assembly, u které je sice patrná snaha dohnat bohatost pomalých pasáží na aranžích, ale výsledek útočící na smyslová ústrojí se ne a ne dostavit. Lehké skomírání pokračuje i nadále, stále častěji se vyskytují akustické kytarové pasáže, pomalá tempa s popovými popěvky, aby se pak zase vrátila jízda, kterou Draconian předváděli dříve. Závěr desky na mě působí nějak rozpačitě, rozmázle a nemůžu se ubránit dojmu, že to chtělo zkrátit, zrychlit a prostě trochu nakopnout.

 

Tak vám nevím, Draconian jsem měl vždycky rád, ale novinka mi přijde trochu povadlá. Místy se chytám zcela samozřejmě a jinde mi padá hlava bez myšlenek na cokoli směrem k desce stolu. Snad by mnohé vysvětlil koncept dílka, do kterého jsem sem, přiznám, nepustil. Hudebně mi ale A Rose Of The Apocalypse přijde jako krok směrem k průměru scény, nad kterým si tito Švédové doposud drželi jistý nadhled. Přesto si i nadále stavím Draconian poměrně vysoko a hodnocení tomu bude odpovídat, v hlavě mi ale začíná hryzat červík pochybností.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mythago / 23.11.21 11:21

To je ale trochu škoda, ne? Přeci jen recenze píšeš primárně pro lidi - abys jim pomohl rozhodnout se, co poslouchat, nebo když si jen chtějí přečíst, co si o jejich oblíbené/nenáviděné desce myslí někdo jiný. Jenže ve většině tvých recenzí jsou ty myšlenky a názory ukryty pod takovým množstvím balastu a pseudoumělecké obraznosti, že se na to člověk po prvním odstavci radši vykašle (v tomhle případě už možná po verdiktu - jakou představu o albu si z té věty má čtenář odnést?). Přístup "Mám víš kde, jak to někomu vyzní...." je v případě něčeho, co děláš hlavně pro lidi, dost mimo. Autor by se měl snažit neustále vyvíjet a zlepšovat a k tomu je nezbytné naslouchat kritice. Jinak uvízneš ve vlastním světě úplně mimo realitu, jen s malým čtenářským kultem, připravujíce ovšem sebe i web o většinu lidí, kteří by ty recenze (kdyby byly seriózně napsané) mohli číst. Jeden tip do příště - zkus vynechat pár těch nesmyslných "poetických" obrazů, které nikomu nic neříkají a absolutně nesouvisejí s hudbou, a místo toho porovnat album s některou z předchozích desek kapely nebo přirovnat k nějakým jiným skupinám ze scény. Recenze na poslední Panychidu na Fobia Zine je docela dobrý příklad toho, co mám na mysli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky