Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dream Theater - A Dramatic Turn of Events

Dream TheaterA Dramatic Turn of Events

Michal Z4.10.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Kapela ztratila jednu z poznávacích entit. Kompozice až na výjimky nenabízejí žádné vyvrcholení, které by dovedlo posluchače k závislosti, natož extázi. Nejlepší výkon předvádí „vyměněný“ LaBrie. Album ve výsledku působí příjemně, smířlivě a po většinu plochy nese neškodně posluchače na svých křídlech.

Po peripetiích v kádru, stojí Dream Theater na startovní čáře dalšího dlouhého rozběhu nazvaného „A Dramatic Turn of Events“. Kadence alb zůstává zachována a vypadá to, že zbylým na palubě zůstává dosti nápadů a kompoziční chuti. Předchozí slabá placka „Black Clouds & Silver Linings“ by neměla být problémem, který nelze překonat. Odchod Portnoye je však znát, kapela ztratila jeden z hlavních motorů, který plnil funkci skladatele, textaře, producenta a hráče s jasně identifikovatelným vybroušeným stylem, rozpoznatelným po několika taktech. Pravda po lidské stránce už to bylo jiné kafe. Možná díky jeho absenci je novinka uvolněnější, pohodová, tak jak už dlouho u DT nebyla.

 

Album však trpí několika nemocemi. Hlavní problém nového počinu je tvůrčí duo Petrucci - Rudess, které dalo materiál dohromady samotné a novic Mangini za škopky, už neměl dostatek času a nezbylo mu nic jiného než přehrát předpřipravené party. S Portnoyem jsem měl vždy pocit, že dostávám hodně navíc, co se jinde neservírovalo, u Mika musím bonusy usilovně hledat. Tvůrci tak nyní využívají prostoru vypadnuvšího Portnoye především pro sebe. Občas mi přijde, že pánové krkolomně roubují progresi na kostru skladby, bez nějakého většího efektu, ale přiznejme si, doba kdy se to divadelníkům dařilo výtečně, je dávno v prachu. Nadějné motivy jsou použity pouze pro efekt a nejsou více propracovány, skladby tak působí jako samostatné fragmenty slepené do celku. Pamětník jdoucí s touto partou od prvopočátků už musí pátrat v paměti, jaké skvosty se dařilo tesat, ale neplačme a těšme se přítomností s výhledem na budoucnost. Pánové zrají a začínají z jejich rukou vypadávat uklidněná díla, hodná jejich věku a zkušenostem. Novinka více sází na průhlednější struktury, zahušťovadlem se stává jemně metalický sound alba, který není podobný žádnému albu z dílny DT. Možná lze pošilhávat k počátkům.

 

Velkou měrou mě překvapuje Rudess, který svojí variabilitou a virtuozitou spolu se získaným prostorem roste. Tichý muž u tlustých strun je velkou skromnou jistotou v pozadí a svoji hru si hlídá v obvyklém kolejišti. Petrucci mě nijak zvlášť nezvedá ze židle a mám pocit, že je v útlumu. Totéž nelze říci o hlasu skupiny, LaBrie už na předchozím albu naznačil, kudy se bude pohybovat a zde svůj směr jen podtrhuje. Více se drží ve spodnějším pásmu lehké drsnosti, na někoho může působit fádně, ale mě neskutečně baví a rád pozoruji jeho vyzrálost. Pryč jsou horní ječáky, na to pan zpěvák už nehraje a experimenty s hlasem ventiluje na své autorské sólové dráze. Stojí pevně na zemi a nedopouští se žádných nepatřičností. Dnes je jedním z neoddiskutovatelných erbovních znaků kapely.

 

Směřování předchozího alba do dávných prog rockových vod je naštěstí přehrazeno, ze dna je odsátá sedlina nadrozměrných nudných preludujících ploch bez výraznějšího smyslu pro celek. Vytěžená čirá hudební látka je o mnoho záživnější a svojí civilností vlídná. Přesto opakovaně volám o producenta zvenčí, protože zatuchlina začíná být cítit. Na producentské židli osamocený Petrucci, evidentně nezvládá. Cítím lehké nakukování do alb vydaných v první polovině devadesátek. Dřívější přebíjení instrumentů je na novice příjemně nahrazeno společným souzněním, jakoby se chvílemi jamovalo, jeden kouká na druhého a snaží se spolupracovat. A materiál plyne… někdy až nepozorovaně příjemně.

 

Úvodní akustická náruč podbarvovaná klapkami slibuje mnohé. Nálady se daří vrstvit a vypravěčský LaBrie, krokem ostříleného kastelána provádí celou trasou báječné prohlídky. Nikam se příliš nepospíchá, zbývá čas na rozhledy do údolí a porovnávání. Ubývá rozhodně hry v horních partiích bicí soupravy, Mangini se drží u nesporně bohatého, ale nutného minima pro DT. Dynamiku má skvělou a velmi mu napomáhá Rudess, který popuštění otěží využívá beze zbytku. Zajímavé motivy a nosné melodie spadají do jeho teritoria, Petrucci jako by se vytratil a mimo jediné zaznamenání hodné sólo, hraje pouze rytmiku v pozadí, a to nikterak zajímavou. Občas mám podezření, že ústřední vinoucí se kytarová linka, jako by odpadla z pera souboru Rammstein či Black Label Society. Vlivy vážné hudby se odrážejí i do neoklasického kytarového sólování.

 

"Lost Not Forgotten" otevírá Rudess na procítěné piano, temné mraky vytrvávají na obloze a mocné poryvy kytar na tom nic nezmění. Nemohu si pomoci, ale část skladby zní totálně jako Ayreon ročník 2008, se vším všudy. První skutečně komplikovaná pasáž je zklamání, stejně jak se tyto komplikovanější prvky zjevily, mizí bez varování jako pára nad kotlem jalového guláše. Nějaké rozvinutí - zapracování motivů schází, mám pocit jako bych občas poslouchal power metalové album, zoufale se držící lemů vlastního šuplete. Hlavní pozornost na sebe opětovně strhává Rudess, kterému se občas snaží přizvukovat Petrucci. Baladická "This Is The Life" balancuje od vzletných stoupání až k procítěnému LaBriemu, či Petrucciho taktnímu doprovodu. Nejen v této skladbě je ke slyšení jak Rudess kopíruje kytarové linky, nebo naopak. Vkusný kousek, ale opět bez nějakého vyššího účinku.

 

"Bridges in the Sky" je jedenáctiminutovka slibující svým temným "hobitím" intrem silnou kompozici. Ta se však "nekoncepčně" rozhodne vše odvanout nudným power metalem v dáli. Monotónní riffování a užívaní omšelých motivů v druhé polovině oživují symfonické plochy, trocha orientálních struktur a grandiózní finále, nic míň, nic víc, smutné na tak obrovskou plochu. Aby těch dlouhých skladeb nebylo málo, přichází na pořad dne opět potemnělé intro skladby "Outcry". Klube se z ní tmavé emo metalové posmutnělé štěně, ve kterém se střídají na albu už tolik provařené jednotvárné riffy spolu s baladickou stránkou věci. LaBrie civilně intimně pěje i v nejniternějších momentech sebevědomě, až to bere dech. Neoklasické prog přestřelky, preludování a rytmické vylomeniny skladbu pouze z povinnosti doplňují a chvílemi působí jako samozvané cvičení, bez hlubšího ukotvení v základech skladby. Nesourodost (bezduchost) a nepodloženost přechodů a změn působí nepatřičně a dělají ze skladby zbytečnou přehlídku virtuózních schopností. Běžně jsem schopen se rozmanitostí a střídáním bavit, ale tady to prostě nějak nemohu opakovaně pobrat.

 

Nečekaně krátká balada "Far From Heaven" svojí křehkostí učarovává a uklidňuje předchozí nelibozvučné úvahy. Jen hlas, klavír, smyčce, odhalená intimita projevu na dřeň. LaBrie zde znovu ukazuje svoji aktuální skvělou formu, využívá svůj hlas precizně a s ohledem na aktuální možnosti. "Breaking All Illusions" se svižně odráží od dávných rockových předloh a svěže si vykračuje vstříc úspěchu. Synťákové osumdesátkové plochy lahodí a navnaďují. Neoklasické vlivy přetavené do kovu kvituji také kladně, stejně tak bluesové náznaky. Nálady se průběžně mění, konečně se trochu více pracuje s kompaktností motivů. Přechody od vypjatějších pasáží k baladické poloze mají logiku. Rozhodně nejlepší skladba jasně vysvítající nad zbývající nevýraznou alejí ostatních kompozic. Závěrem se baladicky uzavírá další kapitola, napsaná ostře sledovanou kapelou. Zda její nová tvář a směřování uspějí, či nikoliv, ukáže až čas.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky