Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na rovinu, Dream Theater mě s novým albem odzbrojili a vydezinfikovali mi ústa dříve plná kritických připomínek na jejich nedávná díla. Poslední dva řadové počiny ještě s Portnoyem v řadách měli kvalitativně sestupnou tendenci do nudismu, kdy některé rozlehlé fádní plochy nudily nad rámec. Naštěstí se kormidlo strhlo správným směrem a eponymní album nabízí v podstatě klasický prog metal s jemnou protiváhou prog rocku. Hudebně nic nového pod sluncem a ten, kdo čekal experimenty, byl bláhový. Album neskutečně šlape a tepe pozitivní energií. Často jsem zcela odevzdán a jen lačně přijímám náramnost a přirozenost, neschopen jakékoliv činnosti vyžadující mozek.

Počínání na novém albu je vedeno jistou rukou, pánové za ta léta vědí, co chtějí sdělit a jen sahají do kompozičních sfér, které jim umožňují dosáhnout kýženého. Tento cit díky svým egům ne vždy dokázali udržet na uzdě, ale s přibývajícími lety ubývá i sil a chuť ztrácet energii žabomyším protěžováním se. V souboru evidentně panuje optimální klima, v jehož ochranné atmosféře rostou hodnotné skladby. A kam že album tentokráte nahlíží? Pěkně daleko, až k samotným kořenům souboru a nebojí se vydržovat ani řízný americký power metal, či využít špetku symfo-metalového odkazu.

Albu dominuje přirozenost, byť pod povrchem to zas tak jednoduché není a pozorovat každého instrumentalistu je požitek, ale tuto přirozenost DT je zbytečné pitvat. Album má sílu škrtiče, líbezně se kolem vás ovine, pak přidá na tlaku a k cestě do mdlob vás vyprovodí rajskými melodiemi, které si budete v mysli přehrávat až do úplného konce. Plynulé přechody z technické eskapády do strohé civilní fazóny a geniální harmonie chytnou u srdce. A to vše bez náznaku pachuti opakování se, nebo samoúčelnosti. Nečekal jsem tak opravdové album, plné emocí a hudebního naturismu, zde ale vyvěrá pramen dobré opravdové hudby, od něhož se nemohou odlepit chátrající schránky pamětníků natož metalových batolat.

DT roku 2013 je komplexní album, kde příznivec souboru nalezne vše a řekl bych i dosti navíc. Petrucciho milenka je tentokrát milostivá a sténá náramnými melodiemi. LaBrie stále dozrává a je radost ho pozorovat, jak pookřál s novými poměry vně souboru. Bobtnání jeho výrazového spektra a emocí nebere prozatím konce. Hudebníci dokáží beze strachu spálení se přiložit pod kotlem a zušlechtit trochu oceli, byť v jedné skladbě dominuje chladná temná kytara tak charakteristická pro Fates Warning. Jakmile DT závěrem zakleknou k startu hudebního maratónu, je výsledek ztvrzen. Uplynulo mnoho zbytečných alb a až nyní mohu bez kompromisů prohlásit, že mě album od Dream Theater baví od prvních tónů až do cílové šachovnice.