Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za nově vzniklým projektem Drott stojí norští muzikanti Arve Isdal (Enslaved), Ivar Thormodsæter (Ulver) a hráč na violoncello Matias Monsen. Což samo o sobě bude poutat pozornost těch, kteří sledují severskou metalovou, potažmo post-metalovou a experimentální scénu. Pánové se skrze jméno Drott pohybují na hraně prog rockové křehkosti, nebojí se koketovat s prvky jazzu a klasické hudby, stejně jako zapojit širší zvukové plochy a nechat rozeznít svou experimentální povahu. Mezi tím je to zrovna tak nepřeslechnutelný důraz na odkazy domácích tradic a taky slušný krajíc temnoty, co jemně progujícím vlnkám kříží cestu. Drott se tak prezentují jako experimentálně rockové těleso, které zkouší spojit sny a neklid v jedné rovině. 99% hudby kapely je instrumentální, vokál se objeví jen opravdu svátečně, vlastně jen jednou v nejodpíchlejší skladbě Katabasis.

Kapela vznikla teprve před rokem a první vypuštěnou nahrávkou bylo eponymní EP. Nové album Orcus je už podle názvu koncepční dílo. Orcus je v římské mytologii bůh smrti a vládce podsvětí a právě do tohoto prostředí Drott skladbu po skladbě míří a předávají nám své svědectví. Sami o sobě pak mluví jako o hledačích světla ve tmě. Na tom by nebylo nic nepřitažlivého, až na to že jsem už na pár takových hledačů, co se pojmenovali úplně stejně nejednou narazil. Naštěstí se během poslechu alba Orcus dostaneme od fádních větiček dál, minimálně se opravdu podíváme na kraj toho fantaskního světa pod námi. Díky Drott můžeme pohlédnout do tváře samotné smrti v tak trochu jiném provedení, než jsme asi normálně zvyklí.

Hudba Drott není žádná depka, ale symbolizuje stíny vymalované do barevných mozaik. Může se zdát, že ten výsledný odstín je víc do šeda, ale pořád kolem něj probleskují další barvy a motivy. Orcus je svěží deska, ve svém minimalismu hezky vrstevnatá, probouzející různé nuance a hlavně jde o spojující záležitost. Najdeme na ní prvky spjaté s norskou tradiční hudbou a stejně tak kus světa, například dálný východ  (By the Lunar Lake). Je na ní špetka avantgardy, má i jazzový feeling a nebojí se ani písničky, která je v první řadě jednoduchá a chytlavá. Když jsem mluvil o spojení s temnotou, ty zlověstně znějící kousky představuje závěrečná titulní skladba a ještě před ní dvě obskurnější záležitosti - The Marauders a Psychopomp. Co se týká poslední skladby, tady můžeme zcela otevřeně mluvit o metalovém zakončení desky. The Marauders na to jde přes nasupenou avantgardu a v Psychopomp je probuzena tma jako taková, samotný chřtán podzemní sluje.

Ale ta tmavost je jen jedna stránka alba. Pak jsou tu skladby, které nad vším tím zíráním do hlubiny staví na hravosti a chuti se vznášet. Mám na mysli atmosféricky zatěžkanou Arch of Gloom, v pinkfloydích krajinách se procházející "gazpachovinu" Grey Gull, nebo je tu ona vokálem vybavená Katabasis, v případě této desky pedál na podlaze a reklama na energii. Ta pravá energie alba Orcus ale promlouvá z pozadí, našeptává. Libuje si v instrumentálním promítání na plátno, kde se zobrazuje obsáhlejší příběh, než se v jeho původně skromném nastavení mohlo zdát. Drott nám toho během Orcus říkají docela dost a byť se ani oni nevyhnou malým krizím, pořád beru jejich práci jako svéráznou a obohacující. A není to samozřejmě jen o tom, kdo za tím stojí. Vyjádřit pak číslem desku založenou na pocitech a abstraktních chvilkách je vždycky trochu křečovité. Řečeno lakonicky, nad 80 jsem se nedostal ani jednou a bylo i hůř, než jaký je výsledek. Takže je to snad spravedlivé.

Jestli je mi na Orcus něco cizí, je to její nenápadnost. Musím vážně zabrat, abych si dokázal vyslechnout vše, co mi nabízí. Stálo mě to dost sil a přiznávám i přemáhání, odměna se však dostavila. Ale pořád se mi stává, že děj alba začne v jistém okamžiku jen tak suše klouzat a že mi něco uniká. Nebo nenutí k tomu být plně soustředěn, zahloubán. Svádí to k myšlence, že ani Orcus se nevyhnulo malé inspirační zatmění. Ale jsou to jen chvilková vypadnutí z příběhu, místa, kde se to jako by drolí. Jak jsem psal výše, Drott jsou především o spojování a na tom se nic nemění. Hlavně mohou být do budoucna ještě silnější a pokud se dočkáme nějakého pokračování (rozhodně jsem pro), očekávám další prohloubení jak po stránce hudební, tak po té emoční. Jsou pro to všechny předpoklady, je z čeho brát.