Recenze: Druid Lord - Hymns for the Wicked (reedice)

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Druid LordHymns for the Wicked (reedice)

Garmfrost2.3.2013

Zdroj: mp3 (320 kbps), promo

Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro

VERDIKT: Chorobný death doom staré školy pro všechny milovníky nehezkých melodií.

DRUID LORD je netypické jméno pro death metalovou sebranku sabathoidního typu. Když vezmeme v potaz americkou příslušnost s místem určení Florida, určitě byste si představili spíš brutálnější odnož death metalu než koketérie s doomem, na jaký jsme zvyklí na syrovém debutu anglických legend Paradise Lost nebo kultu žánru opět amerických Winter a jejich nedostižném debutu „Into Darkness“, či dalšího monolitu temné scény Celtic Frost.

Jak vidno, pohybujeme se v dobách dávno minulých. Oni také DRUID LORD netvoří žádné mladé duše. Sestava této hororově zaměřené temnoty stojí za zmínku. Vězte, že jména jako Pete Slate (kytary) nebo Tony Blakk (vokál, baskytara) každému pamětníku připomene jedny z nejlepších amerických death blackers a sice Acheron nebo další death metalové legendy Incubus a další.

„Hymns for the Wicked“ není žádná novinka. Je to reedice debutu z roku 2010 obohaceného o loňské EP „Druid Death Cult“. Jak už jsem předeslal, skladby na desce obsažené jsou v úzkých mantinelech žánru, tak jak ho definovaly kapely před víc jak dvaceti lety. Tedy tímto přínos DRUID LORD padá. Ale samotné skladby potěší každého milovníka pravého death doomu pro upřímnost, syrovost a hlavně pro dobré nápady. Rytmicky deska docela odsýpá. Střední tempa albu vládnou a do valivých ploch se příliš nenoří. Když ale popustí svým chorobným choutkám, dokáží se plazit jako pomalá smrt nebo pes, který ví, že něco provedl a jde si pro trest. Hehe. Písně zdobí sóla jako z partesu. Jako kdyby se kolem studia ochomýtal pan Mackintosh. Bicí mašinérie Steva Spillerse se s ničím taktéž nemazlí a do hlavy vám vtluče rezavé hřeby. Tony Blakk má dokonalý smrtící chropot, který „Hymns for the Wicked“ povyšuje o třídu výš.

Celku vévodí úzkost, temnota a depresivní nálady chovance blázince pro obzvlášť nebezpečné pacienty. Podzemní zvuk podtrhuje hnus už tak dost okrajový. Rozhodně není tato deska určená slabým povahám. Naopak, deska je dost extrémní, aby zaujala hlavně ty zvrácené a morbidní, kteří se ušklíbají nad vývojem žánru, který se sám sobě postupem let ztratil.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.