Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Drutty - Lašské bahno

DruttyLašské bahno

Bhut3.4.2026
Zdroj: LP
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon Quartz DP-23F, Grundig Box 660a
VERDIKT: Lašské bahno jako nenápadný průvodce domovským krajem. Z vyhlídek na kopcích sestupujeme do říčních nížin za dramatických okolností, které jsou natolik přirozené, že ani dramatické vlastně nejsou. Stejně se nakonec rozplyneme v soutoku vesmírných vibrací.

Formace Drutty se na své hudební cestě vzdaluje experimentům a přibližuje se k řekněme klasické struktuře písní. Přímočarostí a jasně danou povahou skladeb je novinka nejdál ve své historii. Ačkoliv jsme už na minulém albu mohli pochytit podobný model, novinka je zase o kousek dál. Přesto stále jde o nejednoznačné hudební směřování, na první pohled možná i nejasné sdělení a celkově složitější a nesnadno uchopitelný celek, který však zavdává nutkání k hlubším rozborům, poslechům, zkrátka k niternějšímu věnování se. Ale vnoření se do hlubin drážek desky přinese velmi brzy své podstatné projasnění.

 

Název alba nám svým způsobem hned nadvakrát podsouvá směr, který můžeme od nahrávky očekávat. Lašské bahno totiž není jen o místopisném popisu, ale já tam cítím i nenápadný podsun hudebního charakteru. Nutno říct, že termín sludge je v případě Drutty nutné brát s určitou rezervou, ale je to myslím vcelku bytelný pilíř, ze kterého se jako ze statného kmene větví odnože dalších hudebních vlivů. Vyšpionit jistě lze doom, stopové množství blacku, ale i experimentálnější polohy těžkých tónů Godflesh či Voivod a ke všemu se ještě budu nějakými oklikami vracet.

 

Lašské bahno je tedy nahrávka věnovaná krajině domovské. Zrcadlí se v ní zkušenosti, semknutí s přírodou a chtě nechtě i zakořenění a formování oním krajem. To svým způsobem stejně každý cítíme po svém. Někdo se snaží třeba i vymanit z podobného sevření a někdo si to ani nemusí uvědomovat. Třeba když to vezmu podle sebe, tak jakožto v podstatě rodilý Kašperák jsem nikdy příliš nevnímal mimořádnost a majestátnost své domoviny. Teprve s časem, odstěhováním se, životními zkušenostmi, nepravidelnými návraty a dalšími střípky se ten domovský kraj vykreslil jako nepolapitelná energie a silné pouto. Lašské bahno se tedy snažím napasovat na podobné pocity a modely, abych lépe porozuměl hudebním i textovým záměrům, které nám Drutty tentokrát představují. A pokud se dokážete podobným stylem naladit a napojit na frekvenci takových dojmů, pak jsem si docela jistý, že té desce propadnete nejpozději u druhé skladby.

 

 

Systém a pořadí skladeb poukazují na rozmanitost kraje, na pomíjivost vzpomínek, na proměnlivost přímo úměrnou globálním přesvědčením a potřebám a vyvolávají záchvěvy melancholie a nostalgie i v momentech masivního burácení. Dejte si třeba takové Chudobky, kde do monstrózní nálady odkazu Neurosis vplouvá text, který by byl snadno zařaditelný na první nahrávky Čechomoru. Naprosté prolnutí světů, které jsou zdánlivě daleko. Ve skladbě Lubině se zase dotýkáme éterických (ale jen lehounce) manter na říční téma. Velice atmosférická skladba s podmanivým akcentem, která fantasticky vyvrcholí smyčcovou pasáží. Trochu mi tam probleskuje vesmír Oranssi Pazuzu, ale jen lehoučce. Jinde (Pod pivovarem) zase cítím valivost Kyuss a tak bych mohl asi pokračovat dál. Asociací dokáže moje hlava vygenerovat možná až příliš mnoho.

 

Ale abych nezůstal nic dlužen vysvětlivkám již dříve zmíněných kapel, zkusím to nějak obhájit. Nuže, vliv Voivod tady cítím z období řekněme Phobos, kdy se jelo v duchu natlakovaného válce a jako ledoborec s chladným srdcem hrne před sebou vše a přitom za sebou nechává snadněji přístupnou cestu pro další poslech. Složité myšlenky? Samozřejmě, a hned přispěchám s další. A to jsou ti Godflesh, kterým jsem se na doporučení zpěváka a baskytaristy Sedla nějaký čas věnoval. Paralela, kterou vidím na Lašském bahně, je především ve vokálu. Zpěvy jsou tu převážně melodické, civilní až vysoké a na pozadí jim jede hutná a kompaktní masa klasických metalových nástrojů. Třebaže je to jen takový nenápadný dojem, cítím v tom velkou jistotu a vlastně je mi taková práce s hlasem sympatická. Líbí se mi, že textu tu není moc a tím pádem ani zpěvu tu není moc. Nepřekáží, skvěle funguje, někde dokáže přitvrdit, jinde je zase podepřen chorály, a tak všelijak se to tu kroutí jak divoké vodní koryto.

 

Skoro se zdá, že deska s rostoucím časem sama graduje a roste. Takže pokud budete mít podobně jako já pocit, že první skladba není ta nejsilnější pro úvod, vydržte a odměny se brzy dostaví dostatek. Zajímavostí ještě může být i to, že vedle šesti skladeb tvořících základní a vlastně zcela úplnou náplň alba existuje píseň sedmá. Ta se posluchači odkryje jako bonus po stažení download kódu z Bandcampu (takže si tu desku kupte, ať dostanete svůj kód). Je to čistě instrumentální a velmi „rehearsal“ skladba, která mi přijde jako příjemný dovětek a zpestření. Ale to je jen taková malinkatá zmínka pro úplnost. To hlavní je k mání na Lašském bahně ve fyzické podobě. Takže smířlivá píseň Soutok je zároveň dokonalým závěrem. Byť má trošku chmurnou podstatu, ale ve výsledku má v sobě něco zajímavě osvobozujícího. Takové závěrečné rozhřešení, rozplynutí nebo splynutí… soutok.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Zdroj / 7.4.26 18:17odpovědět

Ta sedmá bonusová skladba je i na CD jako "hidden track" ;-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky