Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to skoro hřích a upřímně se divím, že u nás tahle legenda ještě nebyla na návštěvě. Rozebírat jejich devátou fošnu tak může vypadat jako desátek pro úlevu na duši a trochu to tak bude. Je třeba to napravit, a tak zde dávám do placu trestuhodně krátký text věnovaný novince.

Nevím, jestli se dá a jestli je vůbec vhodné definovat tvorbu takové deathmetalové legendy, jako jsou Dying Fetus. Matadoři stylu se prokousali už více než třemi dekádami chorobných deviací a vpravdě asi už jen těžko překvapí nějakou kulišárnou. Bylo by to zbytečné a za další by se jim to nemuselo vyplatit. Proč pokoušet vrtkavou štěstěnu a slavné logo stavět do vichru změn? Dying Fetus vždy znamenalo a znamená jedno - demoliční výměr v kapse a praktická devastace jistot.

Nad čím se můžeme zamýšlet, jsou tedy spíš jen kosmetické detaily, které z hlediska jejich dlouhodobé práce nehrají významnou roli. Na přímočarém projevu DF se dlouhodobě nic nemění a servíruje nám vyhřezlé útroby kdoví kolika mršin. Rychlost, která se rodí v rychlopalném výkonu bicích, stahuje do svého víru opakovaně jak kytarové riffy, tak štěkavý zpěv zakladatele Johna Gallaghera. Hutnou, rytmickou matérii sem tam rozpáře krátké sólo, ale jeho kvílení zaniká stejně rychle jako hasnoucí výron ohňostroje. Na jejich tvorbě se nemění lautr nic a je tedy pochopitelné, že vytáhnout z této mašinérie nějakou skladbu by bylo nespravedlivé a na úkor jiných, stejně významných. Každý kus je součástí ostatních, mají stejnou DNA a tvoří jeden tlející kadaver. Album je super jako deathmetalová kulisa, která si nenárokuje posluchačovu soustředěnou pozornost. Klidně si hraje na pozadí, probíhající masakr ani v nejmenším nenarušuje domácí pohodu.

K čemu se u téhle bandy vždycky upínám a co mě vždycky blažilo, jsou valivé, těžkotonážní pasáže. Dojem těžké mechanizace, který vzniká díky podladěným strunám a zpomalenému tempu. Naprosto skvostný je ten těžko popsatelný efekt našponovaných riffů, jakoby byly součástí silných pružin a ve zvuku to potom tak podivně vrní. To je zkrátka radost. Johnův chropot se prodírá válcovnou, ruční kladívka lehce klepou vedle dunících bucharů, a tak se snadno rodí pocity obsluhy libovolného CNC stroje.

Nebudu mlátit prázdnou slámu. Album je takové, jaké ho chceme mít. Jestli bylo lepší to předchozí nebo jiné v dlouhé historii kapely, je na osobním postoji každého sadisty. Osobně mě strašně bavilo to předchozí, taky je super Destroy The Opposition, ale jak jsem říkal, rozdíly jsou minimální a jedno může zaskočit za druhé.