Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dying Passion - Transient

Dying PassionTransient

Victimer25.3.2014
Zdroj: CD digipak (EPR079)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Nové album DYING PASSION přitahuje svým příběhem a hlavně svou počáteční nepřístupností.

DYING PASSION mají svůj rukopis, mají zažité jak nakládat s tím, co chtějí sdělit a jejich nahrávky budí očekávání. Se vší melancholií, smutkem i nadějí, jež s sebou jejich hudba nese. Konec listopadu byl ve znamení nového alba "Transient", které pojí koncept špatných rozhodnutí, falešných euforií a pozdního zařazení zpátečky ze života v klamu. Někdy se to na člověka nahromadí, dostane se mimo reál, i když si to nepřizná. Důležité je, že DYING PASSION se mimo nedostali a tváří se výživně. Bavíme se o ústředním tématu novinky a bavíme se také o tom, jak se s ním kapela vypořádala po stránce skladatelské.

 

Sice jsem krapet postrádal tu nadšenou náladu spuštěnou kolem reakcí na "Amplify", ale rád tohle album mám a občas se k němu vrátím. Slovo občas je docela důležité. Končí druhý měsíc od doby, kdy jsem si aktuální "Transient" pořídil, a je stále jednou z mých nejhranějších věcí. Pokud ve vztahu k této placce skutečně něco funguje, tak je to posluchačova zvědavost, kterou "Transient" probouzí, ale přitom se pořád někam schovává před světlem. Je taková nevinná, možná plachá a zaručeně ne unáhlená. Tak trochu kopíruje kresbu na obalu, kde se sedící panáček choulí v rohu místnosti a nemá chuť říct vše své trápení první větou.

 

Po hudební stránce se DYING PASSION na novince tváří hodně rozevlátě, i když je pojí tradiční melancholický přístup v kombinaci s cáry doomových chmur, rozervaným rockerstvím a vzdušnou atmosférou. Jako by zpočátku nešli uchopit a bez pomocných berliček je stejně tak tradiční chování konzumenta. Je nesvůj. Osobně jsem si tento pocit velmi užil. Přijít tomu na chuť, dostat se pořádně dovnitř, dotknout se pravé podstaty alba. Snad se to povedlo. Ona rozevlátost je totiž jen povrchním dojmem. "Transient" se jako nit táhne posmutnělá nálada přesně v duchu tématu alba a když se na okamžik zdá, že je pryč, je to jen jakýsi druh nesoustředěnosti, protože se rázem vrací. Je pravda, že DYING PASSION jsou už takoví. Pořád totiž platí, že jejich hudba občas zavede do míst, kde člověk zůstane trochu viset v prostoru, hledí do zdi a neví kudy dál. Nakonec je ale včas probrán z letargie a nasměrován na správnou cestu. Chvíli obyčejní, chvíli neuvěřitelní - DYING PASSION.

 

 

"Transient" má specifickou atmosféru, kde zamračenou oblohu rozhání lehká a vkusná elektronika, pro kterou mám slabost. Kompozičně jsou DYING PASSION odvážní, jdou na to zeširoka a jestli mi dodnes některé tahy štětcem během těch čtrnácti kousků (což dnes neznamená nutně mnoho) unikají, tak komplet je povedený. Když pominu vydařený digipak, za vydařené musím považovat hlavně album samotné. Je to nahrávka, která časem mění svou tvář a to je maximálně uspokojující. Trápit se s partou fajn písniček na jedno použití nikoho nebaví. S "Transient" jsem se sžil, samozřejmě po svém, ale daří se nám dobře. Poznal jsem jej blíž, snažím se vnímat jeho vnitřní svět. Je to přirozená deska bez příkras, má silné momenty, pár slabin a je neskutečně nakažlivá. Jo, tohle je zábava na úrovni.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky